15.8.2026 - sobota. Aš, Krásná, Nejzápadnější bod ČR: 10,9 km
Neskutečné se stalo realitou! Na naši první etapu Via Czechia central jsme si vyčlenili celkem 4 dny od 15. do 18. srpna 2026 a to i včetně přepravy na místo. Plán byl celkem jednoduchý. Na kolech dojet na 5 km vzdálený nádraží, odtud vlakem přes Pardubice do Chebu a pak Aše. Z Aše se co nejkratší cestou už na kolech dostat k nejzápadnějšímu bodu Česka a odtud oficiálně zahájit putování po Via Czechia central.Martina má cestovní horečku a je nervózní z toho, jestli s naloženým kolem ujede alespoň 5 km na vlak. Toto je to poslední, co mě zrovna trápí, neujet 5 km na vlak by bylo dost smutný. Větší strach mám z cestování s kolama vlakem. Po zkušenostech z našich tras před skoro čtvrtstoletím mám obavy z komplikací.
V sobotu ráno s dostatečným předstihem sedáme na kole a ubíráme se 5 km k nádraží. Cesta je pohodová bez zásadních převýšení a po asfaltu.
Uf! Dali jsme to!
Vlak jede načas a místo pro kola je. Přestupy v Pardubicích a pak i v Chebu jsou bez komplikací. Přeprava jede jak na drátkách a v přibližně o půl třetí vysedáme na hlavním nádraží v Aši.
Po zorientování se na ašském nádraží vyrážíme co nejkratší cestou směr nejzápadnější bod Česka. Jako "výpadovku“ z Aše volím turistickou pěšinu okolo kolejí, která vynechává centrum Aše. Už zde je zřejmé, jak nejsou naše těla připravená na tuto akci. Cesta je po rovině, ale je lehce nerovná, což Martina nese dost nelibě s dotazy, jestli jedem opravdu správně a jestli neexistovala lepší cesta. Evidentně pociťuje fyzickou nepřipravenost tak jako já. A to zajímavější nás teprve čeká.
Po asi 2 km za obcí Krásná jde do tuhýho. Krajina se začíná vlnit a první kopečky nám připomínají, že jsme toho na kolách za poslední roky moc nenajezdili.
Funíme, co to dá, a nejlehčí převody jsou našimi nejčastějšími pomocníky, leč někdy i to nestačí. Hlavou se mi mihla vzpomínka na naši akci Grado, kde jsme na zpáteční cestě absolvovali etapu o 106 km ze slovinského Trnovo ob Soči přes sedlo Predel, italské Tarvisio až někam za rakouskou obec Tiffen. Jak jsme to jen tenkrát mohli tak dát? No je fakt, že jsme byli o víc jak 2 dekády mladší a fyzicky připravenější.
Po obci Krásná a vyfunění několika malých kopečků sjíždíme ke hřbitovu zaniklé obce Újezd. Je to celkem pěkné místo. Je zde k vidění několik hrobů, náhrobků a dřevěný kříž. Chvíli zde odpočíváme, fotíme.
Funíme, co to dá, a nejlehčí převody jsou našimi nejčastějšími pomocníky, leč někdy i to nestačí. Hlavou se mi mihla vzpomínka na naši akci Grado, kde jsme na zpáteční cestě absolvovali etapu o 106 km ze slovinského Trnovo ob Soči přes sedlo Predel, italské Tarvisio až někam za rakouskou obec Tiffen. Jak jsme to jen tenkrát mohli tak dát? No je fakt, že jsme byli o víc jak 2 dekády mladší a fyzicky připravenější.
Po obci Krásná a vyfunění několika malých kopečků sjíždíme ke hřbitovu zaniklé obce Újezd. Je to celkem pěkné místo. Je zde k vidění několik hrobů, náhrobků a dřevěný kříž. Chvíli zde odpočíváme, fotíme.Po malé rekonvalescenci sjíždíme polňačkou k Památníku 1. světové války. A po dalším necelým kilometru zastavujeme u Mostu Evropy. Jelikož jsme dost podcenili zásoby vody a máme v tomto 30 stupňovým parnu jen svoje skoro prázdné bidony, doplňuju vodu z horského potůčku pod Mostem Evropy. Chci doplnit vodu i Martině, ale ta odmítá pít vodu z potoku aby se prý nepos…..
Pak už je to k nejzápadnějšímu bodu jen několik stovek metrů. Před samotným bodem necháváme kola na okraji louky vzhledem ke složitýmu terénu pokračujeme asi 100 metrů pěšky. Jsme zde, nejzápdnější bod ČR dosažen! Odtud tedy oficiálně začíná naše nová cykloéra na stezce Via Czechia central.
15.8.2026 - sobota. Nejzápadnější bod ČR, Aš: 10,3 km
Pokocháme se Nejzápadnějším bodem Česka a zároveň bodem startovacím trasy Via Czechia central. Odcházíme zpět ke kolům, která jsme nechali kousek odtud u lesa. A vydáváme se zpět do Aše, ale teď už s tím, že se chceme maximálně držet trasy. Že to nebude zrovna snadný poznáváme několik stovek metrů od výjezdu, kde se trasa podle mapy uhýbá z cesty někam do pole, kde fyzicky není ani cesta ani pěšina. Jak sakra tedy jet? Dereme se polem přibližně podle vytyčené trasy z mapy a nakonec tlačíme kola kdesi na louce, kde nic není. Po nějaké době tlačení kol v tomto terénu a skřípání zubů se napojujeme na cestu, po které pokračujeme dále pod Štitarský vrch. Cesta vede do krkolomnýho kopce a my s fyzičkou na úrovni batolete funíme vpřed. Martina kolo spíš víc tlačí, než na něm jede a já se po několika stech metrech přidávám. Opět vzpomínám na to, jak jsme kdysi vyšlapaly v Rakousku kopec Katschberg a teď prostě ne a ne. Kousek pod Štitarským vrchem odpočíváme na odpočívadle a žasneme nad naším “výkonem“.
Po odpočinku je to už jen mírným sjezdem do Aše, kde v Penny dokupujeme nějaké zásoby a hlavně vodu, kterou jsme nějak podcenili. Před Penny se s Martinou dává do řeči nějaký Němec, taky cyklista cestovatel. Jelikož jsem byl zrovna uvnitř obchodu, nevěděl jsem, o čem si povídají, ale po návratu byla Martina lehce rozladěna tím, že se jí Němec ptal, jestli jsme taky v důchodu. Chápete to? Do důchodu máme pořád docela daleko a on znese takovej dotaz. To musíme vypadat dost zoufale!
Nemáme tak nějak sílu a už ani čas vydávat se po trase dál a tak hledáme v Aši kemp. Ten je jako na potvoru na kopci. Z posledních sil se dostáváme ke kempu Pod rozhlednou, kde k našemu překvapení zrovna tento víkend kemp nefunguje a je místo něj jakýsi hudební festival. Ptáme se u pokladny, jestli existuje
alespoň malá šance na přespání. Bohužel ne. Jedině na nedalekém parkovišti na louce, které bylo zřízeno k festivalu.
Jsme hladoví a žíznivý. Jediná možnost, jak se zde občerstvit je, zakoupit si vlez na festival a tam si něco koupit. Dáváme tedy 2 krát 300 Kč za vlez a kupujeme si nejdřív pivo a pak langoše. Náš příjezd se zřejmě rozkřiknul, protože nás navštěvuje majitel kempu a omlouvá se, že je to zde takto každý rok a nabízí nám na zítřejší ráno možnost využití sprchy a koupi kafe, když si do kempu zajedeme. Ptáme se ho alespoň kde přespat v někde v okolí a je nám doporučen vrch Háj asi kilometr odtud.
Začíná se smrákat a my jedem tedy vrch Háj. Míjíme rozhlednu a pokračujeme ještě kousek do kopce nad ní až najdeme něco jako biatlonovou střelnici, kde je pěkný rovný povrch. Nikde nikdo a my na tomto místě stavíme stan a uleháme. Z dálky je asi do 3 do rána slyšet hudba, ale nějak nás to nevyvádí z míry. Usínáme. Musíme zregenerovat. Zítra zase dál!
16.8.2026 - neděle. Aš, Podhradí, Dolní Paseky, Aš, Mokřiny, Nebesa, pramen Bilý Halštrov, Výhledy: 23 km.
K ráno lehce prší a nechce přestat. Dělám proto snídani ještě uvnitř stanu. Posnídáme pečivo, paštiku, sušenky a
kafe. Chvíli po snídani je po dešti a venku se rozjasňuje. Snad bude dnešek míň namáhavý než včerejšek.
kafe. Chvíli po snídani je po dešti a venku se rozjasňuje. Snad bude dnešek míň namáhavý než včerejšek.Pobalíme stan a vyrážíme směr Podhradí. Dnešní trasa by měla obkroužit Aš ze severu, vrátit se do Aše a pokračovat směr Cheb.
První kilometry trasy se zdají být pohodové. Jedeme po asfaltové silnici s malým provozem a lehce z kopečka. V obci Podhradí se zastavujeme u komplexu zřícenin. Kola necháváme u vstupu a v pohodě si prohlížíme zříceny Dolního a Horního zámku a zříceny hradu Neuberg. Sluníčko pomalinku začíná hřát a my jsme stále nebyli schopni doplnit zásoby vady. Podle mapy má být po trase v obci Dolní Paseky minerální pramen a odpočívadlo. Navrhuju si tam udělat oběd a doplnit vodu.
Po pár kilometrech klesání jsme v Dolních Pasekách. Zde je minerální pramen a vzhledem k neutěšenému dlouhotrvajícímu suchu je v žalostném stavu – sotva teče. Naplnit 2 bidony a 2 jedenapůllitrové PETky zabírá několik minut. Navíc voda je tak hodně mineralizovaná, že ji berme spíš jen jako jistotu do doby, než pořídíme jinou. Na nějaké zásadnější pití nebo vaření z ní kafe či čaj není asi nejvhodnější. V nedalekém přístřešku si ohříváme Hamé guláš s klobásy a chvíli po obědě se odpichujeme směr Aš (opět Aš). Cestou ještě míjíme samoobslužný bar s pivem a nealkem. Plechovky s pitím jsou sympaticky umístěné v bedýnkách ponořených do chladného potoku. Vkládáme tedy 70 Kč do schránky a lovíme jedno pivo a jeden birrel. V horkém počasí jsou super osvěžením. Tato pohodička je na delší dobu poslední. Z Dolních Pasek zpět do Aše je to krásných 2,5 km do příšernýho krpálu.
Po těžce vydřeným kopci jsme opět v Aši. Musíme sjet do Billy nakoupit nějaký zásoby a hlavně vyměnit minerální vodu za vodu klasickou.Jdu do obchodu Martina hlídá kola. Sedíme chvíli u kol před obchodem a zastavuje se u nás pár asi tak o deset let mladší než jsme my. Dává se s námi do řeči a že prý je zaujaly naše retro kola a naše retro vybavení. Trochu nás to vyvádí z míry. Jaký retro? Já mám kolo z roku 1998 a Martina z 2003! Chvíli s nima konverzujeme. Prý taky jezdí, ale v Aši moc ne, protože v Aši ať se hnete kamkoliv, tak buď jedete z kopce nebo do kopce. Něco pravdy na tom bude – nějakou zkušenost jsme zde už stihli nabýt a fakt je, že natěžko (tak jak jsme my) jsme nikoho nepotkali. Sdělujeme jim plány na naši cestu a podle jejich slov se nám to bude líbit. Tak snad ano!
Vyrážíme z Aše směr Mokřiny a Nabesa. Na pár výjimek se jede celkem v pohodě – buď rovina nebo mírné klesání. Několik kilometrů za Nebesama odbočujeme na lesňačku směrem k pramenu Bílý Halštrov. Plánujeme tam přespat. U pramene jsme okolo půl páté. Pramen je vyschlý. Vodu máme a přespat by se dalo pod přístřeškem, kterej zde je. Jenže je dost brzo na spaní a ani místo se nám moc nezamlouvá. Navíc přichází ještě jeden mladý pěší turista s úmyslem zde přespat a to tak nějak narušuje naše soukromí. Po podrobnějším prozkoumání mapy a nší situace zjišťuju, že asi necelý 2 kilometry odtud je v obci Výhledy možnost ubytování v maringotce u Občerstvení u rybníka. Telefonem tedy zapykávám ubytko. Sedáme na kola a po necelé hodině jsme u hasičárny. Majitel Jarda je naprosto v pohodě. Za 1200 na dvě osoby získáváme azyl na jednu noc v suchu a horkou sprchou. Navíc si zde můžeme dát pivo a opíct zde zakoupený buřty.
Maringotka je skromná, ale čistá. Má terasu a na relax jak dělaná. Jen má malinkatou chybku: žije v níž totiž imaginární zvířátko, který děsí Martinu. Ta je z něj
hodně hysterická. Prý je někde pod postelí na druhé straně maringotky a prská a mlaská. Já nic neslyším. Marina trvá na svým, že tam něco je. Najednou se ozve „mlasknutí“. Martina zaječí, já se leknu. Tak dost! Procházím maringotku, až si na stěně všimnu automatickýho osvěžovače, kterej jednou za asi 10 minut udělá „pšššššt“ a vypustí dávku vůně do maringotky. Hurá, případ vyřešen, konečně spánek. Ne, kdepak! I po vypnutí dávkovače, je prý v maringotce pořád nějaký zvířátko. Vzdávám to. Odmítám po vypnutí dávkovače obracet maringotku naruby. Já usínám. Martina dlouho ne. Místo aby spala, přemýšlí, jak jí běhá zvířátko v noci po obličeji.
hodně hysterická. Prý je někde pod postelí na druhé straně maringotky a prská a mlaská. Já nic neslyším. Marina trvá na svým, že tam něco je. Najednou se ozve „mlasknutí“. Martina zaječí, já se leknu. Tak dost! Procházím maringotku, až si na stěně všimnu automatickýho osvěžovače, kterej jednou za asi 10 minut udělá „pšššššt“ a vypustí dávku vůně do maringotky. Hurá, případ vyřešen, konečně spánek. Ne, kdepak! I po vypnutí dávkovače, je prý v maringotce pořád nějaký zvířátko. Vzdávám to. Odmítám po vypnutí dávkovače obracet maringotku naruby. Já usínám. Martina dlouho ne. Místo aby spala, přemýšlí, jak jí běhá zvířátko v noci po obličeji.17.8.2026 - pondělí. Výhledy, Polná, Hazlov, Seeberg, Františkovy Lázně, Cheb: 27,4 km
Ráno se probouzíme do zamračeného počasí. Dopoledne by mělo pršet, ale věřte předpovědím počasí v telefonu! V klidu se pobalíme a vyrážíme směr Františkovy Lázně.Cesta ubíhá celkem dobře. Mírně klesáme po asfaltce a počasí už není tak parné, jako bylo včera, vítr jen malinko fouká tak, že spíš osvěžuje než brzdí.
Chceme se stavit v Hazlově a podívat se na zámek. Bohužel zámek je pondělí a památky jsou tento den povětšinou zavřené, takže okukujeme jej jen zvenčí. No nic, pokračujeme.
Za obcí Vlastislav míříme k hradu Seeberg. Máme zde v plánu odpočinek a svačinu. Mračna jsou stále více tmavější a tmavější a vypadá to na déšť. K svačině jsou kaiserky a konzerva Rio mare s tuňákem. Bohužel zjišťuju, že jsem kaiserky někde ztratil. Měl jsem je strčený ve smotané karimatce v igelitovým pytlíku a měl za to že je nevypadnou. No, vypadly. Tak sníme alespoň toho tuňáka.
Po obědě a pořízení několika fotek hradu Seeberg najednou kap, kap. Začíná pršet a později lejt jako z konve s hřměním. Útočiště volíme v nedaleké autobusové zastávce. Asi hodinu pozorujeme vydatný déšť a kapky tříštící se o asfalt před námi. Vzduch se pročišťuje. Čekáme na vhodnou příležitost vyrazit.
Konečně se počasí umoudřilo natolik, že můžeme pokračovat. Sjedeme si to od hradu do zaniklé obce Dvoreček. Momentálně je to jen křižovatka. Odtud je to
jen pár kilometrů do Františkových Lázní. Bohužel jsme na této křižovatce chybně zabočili a vestu si tak lehce prodloužili přes obec Kapice. Toto prodloužení není na ujeté kilometry navíc problém. Problém je, že cesta je dost rozbitá a to dělá Martině velký potíže. Nebudu publikovat, jak cestu komentovala.
jen pár kilometrů do Františkových Lázní. Bohužel jsme na této křižovatce chybně zabočili a vestu si tak lehce prodloužili přes obec Kapice. Toto prodloužení není na ujeté kilometry navíc problém. Problém je, že cesta je dost rozbitá a to dělá Martině velký potíže. Nebudu publikovat, jak cestu komentovala.
Jsme ve Františkových Lázních. Začalo pršet. Zkoušíme ještě za deště narychlo najít nějaký vhodný přístřešek, leč marně. Schováváme se provizorně na chodníku pod balkonem a v mobilu hledáme nějakou restauraci na občerstvení. Déšť po asi půlhodině ustal a my se vydáváme do restaurace. Oba jsme jak zmoklý slepice. Naštěstí personál restaurace je s tím v pohodě. Dáváme pizzu a colu.Teď už je to do našeho cíle, tedy Chebu, co by kamenem dohodil a zbytek dojel. Cesta je stále jednoduchá asfaltová. Akorát okolo vodní nádrže Skalka je cesta lehce štěrková. Martině se nelíbí – začíná být vyčerpaná a každá nerovnost je pro ni zátěž navíc. Objíždíme vodní nádrž až k hrázi. Pak se stáčíme směr autokemp Křížový kámen, kde plánujeme přespat. Jedeme si to po cyklostezce, která je v rekonstrukci a konečně po asi 2,5 km jsem v kempu. Je to takový lehce socialistický kempík. Martině se nelíbí sprchy. Naštěstí povrch je travnatý a stan se dá dobře postavit. V místním bufetu si dáváme pivo a výbornou zelňačku. Kemp klidný a my usínáme brzo.
18.8.2026 – úterý. Kemp Křížový kámen – Cheb hlavní nádraží: 5 km
Úterek je dnem návratu domů. Jediný vhodný spoj je k dispozici až o půl třetí odpoledne. Vstáváme tedy pomalinku. Do 12 hodiny polední musíme opustit kemp. Na hlavní vlakový nádraží do Chebu to je jen 5 km cesty. V klidu tedy snídáme a balíme stan. Pak ještě nějakou dobu odpočíváme, čteme si a tak. Před poledním se chystám ohřát oběd z konzerv, které jsem včera koupil v Chebu. Jsou to konzervy, jak je na nich psáno, s vepřovým masem na žampionech značky Veseko. Řeknu vám, že horší stravu jsem snad nikdy nejedl. To byl hnus! Dal jsem pár lžic. Martina pro jistotu ani jednu. Celou dávku jsem vyhodil do hajzlíku. Kupodivu vzhled obsahu konzerv vypadal na vstupu asi tak, jak by vypadal na výstupu. No nic, na nádraží se posilním ze stánkovýho prodeje, pokud tam bude.
Lehce po 12 hodině vyrážíme zpět do Chebu na vlakové nádraží. Mělo by se na něj dojet téměř po cyklostezce. Jenže na asi na 100 metrovém úseku bychom museli využít klasickou pěší turistickou trasu, které není úplně friendly pro kola. Bohužel Martina je tak utahaná a neodpočatá, že si postaví hlavu, že nikde nebude takovou "kančí stezkou“ kolo tlačit. No nic, vracíme se několik desítek metrů nazpět a jedeme tedy v provozu po hlavní silnici téměř až k nádraží. Silnice nás vede klesáním kousek před nádraží. Posledních několik desítek metrů jedeme zlehka vzhůru a jsme tam.
V nádražním prostoru se občerstvujeme kávou, bagetkou, polívkou a tak. V klidu přečkáme asi 2 hodiny do příjezdu rychlíku Františkovy Lázně – Ostrava.
Cesta vlakem ubíhá skoro podle jízdního řádu. Z okna sledujeme okolí Mariánských Lázní, kam bude směřovat naše příští etapa.
Kolem osmé hodiny vysedáme z posledního vlaku a šlapeme posledních 5 km domů. Je už skoro tma a vypadá to, že zaprší. Zvládli jsme to, ale byla to fuška!