Na kole Tureckem

To, co se zdálo před pár dny, ještě pouhým snem a neskutečností, je teď holá realita. Sedím s třemi stejně postiženými přáteli v autobuse bulharské dopravní společnosti Katev a uháníme po dálnici Praha - Brno směr turecký Istanbul. Veškerá cestovní horečka pomalinku utichá. Teď už je víc než jasné, že několik dalších dnů strávíme v sedlech našich kol, abychom jsme se podívali po zemi Turecké. Tato výprava je pro nás zvláštní už několika skutečnostmi. Zásadní skutečnost je ta, že s námi na tuto poměrně náročnou výpravu jede zástupce ženského pohlaví: Alena. Znám ji pár měsíců a vím, že nepatří mezi ty, co o sportu jen mluví. Věřím v její fyzickou připravenost a proto jsem jí tuto akci nabídl. Druhá skutečnost je ta, že navštěvujeme zemi muslimů. Nemáme páru o způsobech života a chování obyvatel Turecka. Pro mě je tato výprava zatím nejdelší, kterou jsem kdy jel. Máme podle rozpočtu urazit okolo 1600 km za 19 dnů.

Cesta autobusem probíhá poměrně dobře. Za volantem Neoplánu se střídají tři řidiči a cestující se stará bulharská stevardka. Komunikujeme s ní česky a občas oprášíme dnes již mizivé znalosti ruštiny, což vzbuzuje na její tváři úsměv. Obsadili jsme čtyřsedadlo se stolečkem. Je to pohodlnější. V autobuse jede celkem asi patnáct lidí vesměs Bulharů.

Největší zdržení zažíváme na jugoslávských hranicích. Stojíme zde přes tři hodiny. Maďarské hranice jsme přejeli celkem rychle, protože naše stevardka uplácela celníky. Nebýt úplatku, dělali by nám Maďaři dusno. Naopak v Turecku se neuplácí, ale při vjezdu do Turecka je povinná prohlídka bagáže uložené v prostorách autobusu a pro Čechy povinnost zakoupení víza za 10 dolarů.

V jednom z průchodů na nádraží sestavujeme naše bicykly. Při tom nás navštíví několikrát policejní hlídka. Koukají na nás jako na svátost. Dohadují se mezi sebou jestli jsme Němci nebo ne. Po otázce Where are you from? Odpovídáme We are from Czech Republic. Nerozumí tomu. Teprve slovo Czechoslovakia je jim známé. Ještě chvíli postávají a sledují naši činnost a pak odchází.

Kola máme za necelou hodinku složená a naložená. Každý z nás zapomněl doma nějakou tu drobnost: Jarda magnet k tachometru a Josef rukavice. Naštěstí to nebrání vyjetí, ale kam? Je tma a není nikam vidět. Potřebujeme se dostat alespoň k moři, protože několik dalších dní nás čeká cesta pobřežím. Nacházíme nástěnnou mapu Istanbulu na nádraží nadzemní dráhy. Podle názvu zastávky se orientujeme. Nejlepší bude, držet se kolejí nadzemky. To nám potvrzuje i policejní hlídka, kterou potkáváme nedaleko odtud.

Z místních mešit je slyšet muezzinovo vyzývání k modlitbě. Jsou čtyři hodiny ráno a my vyrážíme směr Istanbul čtvrť Yenibosna. Istanbul ještě spí. Po dopravním provozu ani vidu ani slechu. Je zde prázdno. Pomalinku se rozednívá a já s Josefem už cítíme moře. A opravdu je kousek od nás. Sjíždíme k moři na promenádu. Dáváme chvilku pauzu a sledujeme, jak se obyvatelé věnují rannímu sportu. Je něco po osmé hodině. Dotýkáme se moře, Počasí je jasné a slunečné, ale zatím ještě chladné.

Po pauzičce pokračujeme promenádou, která nás zavádí na silnici. Nevěříme svým očím. Istanbul se probudil. Z prázdných silnic se během naší pauzy staly silnice doslova nabité vším, co má kola a motor. Nezbývá nic jiného, než se zařadit. Pokoušíme se využít volného chodníku, avšak bezúspěšně. Chtě nechtě musíme po silnici.

Po dvou hodinách jízdy děláme opět pauzu. Jsme znechuceni provozem a skutečností, že nás toto čeká ještě nejmíň 80 km - tedy celý den. Po pauze a dalších několika perných kilometrech silného provozu se ocitáme na osmiproudé silnici. Naštěstí jsou Turci relativně zdatní řidiči, i když mně připadá, že kolikrát má přednost ten, kdo má silnější klaxon. V každém případě jsme rarita. Řidiči na nás troubí ať už z výstrahy tak i pro pozdrav. Ostatní nás povzbuzují, pískají na nás nebo alespoň udiveně koukají.

Pod náporem zavazadel povolil můj stojánek a pro jistotu Jardův udělal totéž. Cestou po hlavní silnici se mně do zadního kola zapletla mikina, kterou jsem měl uchycenou za gumicukem. Jedu několik metrů smykem. Josefa ohrozila jedna řidička. Vypadalo to opravdu nebezpečně. Co chybělo a jel by Josef domů.

Někde za Istanbulem zachraňujeme želvu, která se rozhodla přejít hlavní silnici. Provoz je už mírnější. Začátek mě píchat v pravém koleni. Bolest se stupňuje. Myslím na nejhorší. Buď to přejde a zítra budu v pořádku, nebo budu zbytek výpravy trpět a kdoví jestli ji zdárně dokončím.

Kolem šesté hodiny večerní zajíždíme na pláž k přenocování. Koleno už bolí tak, že nemůžu ani tlačit kolo na pláž. Těžce mě to znervózňuje. Vaříme si večeře a mluvíme jen tak trochu. Jsme totálně utahaní. Usínáme se západem slunce na písčité pláži.

Budíme se kolem deváté ráno. Je to pozdě, ale museli jsme dohnat spánkový deficit, který jsme nabyli včera. Přes noc nám nějaký pes rozkousl Českou vlaječku a Jardovi načůral do sandálů. Ještě že nic nesežral!

V jedenáct hodin jsme v sedlech a pokračujeme směr Tekirdag po silnici 1. třídy s průměrným provozem. Konečně za Tekirdagem sjíždíme ze silnice 1. třídy na silnici 2. třídy. Provoz je znatelně menší, ale zato se začal vlnit terén. Projíždíme konečně tureckým venkovem. Moře máme po levici a vítr v zádech. Slunce začíná nesnesitelně pálit.

Kousek za Yeniköy se silnice mění na 3. třídu. Je to prašná polní cesta, navíc s prudkým stoupáním. Řadíme ty nejlehčí převody a vzpomínáme na frekventovanou, leč skoro rovnou silnici mezi Istanbulem a Tekirdagem.

Krajina se mění v lesnatou. Ze dřevin je zde nejvíc zastoupen druh nějaké jižní borovice. Je jí zde plno. Stoupáme přibližně do výšky 350 metrů nad mořem. Cesta je vyčerpávající a značně hrbatá a místy tak prudká, že se kolo při šlápnutí do pedálů staví na zadní.

K večeru se zatahuje a od pevniny se ženou deštivé mraky. V dálce je slyšet bouřka. Stavíme stany. Tento počin se ukázal v noci jako velmi opodstatněný. Jednak jsme nepromokli a ani nepromrzli a jednak je ve stanu přece jenom tepleji.

Budíme se do polojasného rána. Musíme pokračovat ještě asi 30 km touto polní cestou s velkými převýšeními. Cestou zastavujeme u pramene vody. Chvíli váháme, jestli pít či ne, ale nakonec pijeme - úspěšně bez průjmů. Cestu nám kříží stádo koz, kterou vede pastevec do kopců na pastvu. Je to zde taková idylka.

Pachtíme se dál touto cestou. Moře je stále po levici kdesi 300 výškových metrů od nás. Projíždíme jakousi vesnici, která není ani zanesena v mapě. Je to typická stará turecká ves. Domy jsou spíše chatrče a silnice je jen tato, po které projíždíme. Ovšem kdejaká chatrč má satelitní přijímač. Je to zajímavý kontrast.

Konečně v Gaziköy najíždíme na asfalt. Bylo načase. Moje zadnice je naprosto znepokojena místním stavem silnic třetí třídy. Nakupujeme zde potraviny. Chleba či marmeláda přijde vždy vhod jako doplněk k naší instantní stravě. V dalším městečku zastavujeme pro zeleninu. Je zde turecká pohoda. Chlapi sedí před hospodou, pokuřují a pijí čaj. Jsme pro ně rarita a divadlo zároveň. Přibíhá sem i několik dětí a pokukuje. Snad každé dítě školou povinné se už umí zeptat What's your name? nebo Where are you from? Odpovídám ještě chvíli že jsme z České republiky a vysvětluji, že Československo už neexistuje pár let, ale pak mě to přestává bavit a pro příště odpovídám jen Czechoslovakia. Svoje jméno prozrazuji klidně. I když je jednoduché, stejně ho neumí zopakovat. Jméno Josef a Alena jim jde poněkud lépe.

Po těchto prvních kontaktech s lidmi Turecka zjišťujeme, že se není čeho bát. Jsou pohodoví, zvědaví ale nikdy ne agresivní. Dokonce ani děti nemají snahu něco "uloupnout" z našeho vybavení. Jen koukají a ani se ničeho nedotýkají.

Pokračujeme na Saraköy. Počasí se opět zatahuje. Chystáme se na déšť. Balíme věci do igelitů. Naštěstí se toto ukazuje po půl hodině mírného deště jako zbytečné. Je kolem čtvrté hodiny odpolední a nás míjí spousta minibusů rozvážejíc školáky domů do menších vesnic. Mávají na nás a zdraví nás Hallo.

K večeru projíždíme zemědělskou oblastí. Po pravici máme Egejské moře. Jsme na galibolském poloostrově. Těžko se zde hledá místo k přespání. Zavděk bereme rozestavěnou a opuštěnou továrnu u silnice.

Noc byla opět chladná a větrná. I tak se mi zdál pěkný sen. Josef si stěžuje na to, že ho celou noc rušilo hýkání osla Ijáčka.

Po snídani pokračujeme směrem k Canakkale. Kupředu nás žene docela silný vítr. Už kolem poledne máme najeto k padesáti kilometrům. S přibývajícími kilometry směrem k jihu roste i teplota vzduchu. Odhaduji, že zde může být asi 26 stupňů. Slunce přes den pálí a my jsme prakticky denně nuceni dělat odpolední pauzu mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední. Kůži už mám docela spálenou od slunce a cestuji oblečen tak, abych se chránil slunečnímu záření. Navíc mě začínají mučit opary, které vyrašily na mých rtech navzdory tomu, že pravidelně beru vitamin B každé ráno. Mám problém otevřít pusu abych ukousnul kus pořádného jídla.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme v přístavu v Kilitbahir. Převoz je připraven a aniž bychom znali cenu, nasedáme. Kasa nikde a tak předpokládáme placení přímo na člunu. Cena je přijatelná: půl milionu lir.

Cesta převozem trvá asi 30 minut. Jak v Kilitbahir tak i v Canakkale je pobřežní pevnost, která kdysi chránila průliv před vpádem nepřátelských lodí do zálivu.

Před třetí hodinou se dotýkáme Asie. Pro všechny, kromě Jardy, je to poprvé. Jarda už byl před pár lety v Nepálu. Prohlížíme si vojenské muzeum a kde se vzal, tu se vzal Čech. Ve chvíli kdy jsme si prohlíželi dělo, ozvalo se za námi: "To je ale hrozná zbraň, že?"

Je to cestovatel. Sice trochu jiného kalibru, zato s mnohem větším rejstříkem navštívených míst. Kromě Japonska snad viděl vše. Na kole ale necestuje. Jednou prý jel z Ostravy do Otrokovic a byl z toho nemocen.

Pomaličku projíždíme Canakkale a hledáme výpadovku směrem k Troje. Silnice do Troje je kvalitní s průměrným provozem. Stoupáme nad Canakkale a horký vzduch a slunce nás vyčerpává tak, že zastavujeme častěji než obvykle. Při jedné zastávce nedaleko Canakkale u nás zastavuje autobus.

"To vypadá na Čechy", povídá Josef. Taky že jo! Z autobusu se vyhrnulo ke třiceti Čechů, aby si vyfotili Canakkale. Chvíli trvalo než zjistili, že jsme Češi, ale potom nás zpovídali jako na tiskové konferenci. Každého z nás si obstoupilo několik zvědavců a ptali se a ptali. V tu chvíli jsme byli slavní a středem pozornosti. Povyrostli jsme! Věřím tomu, že z těch třiceti lidí se několik z nich pokusí o cykloturistiku v nejbližší době. Když už i holka toto může zvládnout, proč zrovna ne já? Kupujeme od nich pivo Holba pro osvěžení a máváme na rozloučenou. Jen tak pro zvědavost kouknu na SPZ-ku. Autobus má blanenskou poznávací značku. No to kdybych věděl dřív, hned bych se přiznal, že pocházím z Blanska.

Do Troje je to už kousek. Pravděpodobně budeme muset přespat někde tam. Troja je asi 5 km od hlavní silnice. Je to zajížďka, ale když už jsme tady, musíme to vidět.

Večer jsou památky už zavřeny. Kupujeme spousty pohledů a posíláme blízkým domů. Prodavač v místním krámku umí snad všechny jazyky. Když už umí i česky, tak to je co říct!

Popojíždíme před krámky a přemýšlíme, jak a kde přespíme. Místní majitel jedné restaurace nám nabízí spaní u něj na zahradě za 1 dolar. Jelikož je cena velmi slušná a teplá sprcha k dispozici, nezbývá nic jiného než říct ano.

Je to paráda,"odmastit se" v horké sprše. Jako znovuzrozeni jdeme ochutnat do restaurace místní speciality. Majitel je velmi příjemný a vstřícný. Otvírá ledničku a ukazuje, co všechno má k přípravě jídla: kuřecí, hovězí, rybí, skopové, hranolky, kebap. Dávám si kebap se zeleninovou přílohou. K jídlu kupujeme jedno ze značkových vín. Zase jednou jím v sedě u stolu jako člověk. Po večeři objednáváme další láhev vína. Chceme nějaké levnější, protože sedmička vína za deset milionů je pro nás přepychem.

Asi po hodině žádám majitele, jestli by nám z cédéčka nepustil něco z turecké taneční hudby. No problem! S více vypitým vínem přichází lepší a lepší nálada. S Jardou to už pohazuje. Majitel si k nám přisedá se slovy It's a chatting time. Všichni se otáčí na mě, abych tlumočil. Říkám jim, že je čas pokecu.

Uran, tak se jmenuje majitel této restaurace, tvrdí, že je potomkem krále a že mu patří 6 kilometrů nádherných pláží za Trojou. Je s ním veselo. Objednává nám rakii. Chválíme mu Turecko, jeho obyvatele. Jarda několikrát pronáší na celou restauraci Turkey is a super country! Tato věta vždy sklízí ovace Turků a ti posílají další rundu.

K večeru, kdy už nejsem schopen tlumočit, jdu spát dříve než ostatní. Ráno se budím s bolestí hlavy. Dozvídám se jak večírek pokračoval. Stočil se k politice a to Turci nemají moc rádi. Poznal jsem to druhý den na Uranovi. Nebyl tak veselý jako včera. Co mohli tak špatného říct, že je tak naštvanej, říkám si. No, když nikdo z nás neumí pořádně anglicky, je přebrept hned. Vyrovnáváme učet. Ze čtyř dolarů, co jsme měli zaplatit, je najednou 57 milionů lir. Je to slušná útrata skoro 50 dolarů.

Ráno platíme deset milionů za vlez do Troje. Celé dopoledne se procházíme zbytky starověké Troje. Nikdo z nás nemá zálibu v historii či archeologii, tudíž nám toto místo moc neříká. Navštěvujeme alespoň koně, ve kterém byli údajně kdysi schováni vojáci, aby dobyli Troju.

K polednímu opouštíme Troju a pokračujeme po hlavní silnici k Edremitu. V Ezine zastavujeme na tržnici k nákupu zeleniny. Na tureckých tržnicích mě udivuje způsob vážení a placení zeleniny. Vzhledem k omezeným možnostem přepravy potravin vždy vybíráme od každého druhu zeleniny něco. Například na jeden den kupuji dvě papriky, cibuli, dvě rajčata, okurku. Předpokládal bych tedy, že každý druh bude zvážený zvlášť a bude na něj vypočítaná cena dle váhy. Tady ale ne. Vše se strčí do jednoho igelitového sáčku na váhu. Prodejce se zamyslí a napíše cenu. Moc se tím netrápíme, protože zelenina je zde laciná.

Za Ezine odpočíváme u potoka s větším jezírkem. Odvážně se v té ledové vodě mácháme a máme možnost vidět želvu, jak si to plave pod vodou někam jinak, kde ji nebudeme rušit. Bravurně ji lovím a nechávám Josefovi vyfotit. Je to pěkně těžká želva. Pouštím ji po chvilce do vody, ať si té svobody užije tak jako my.

Po přestávce pokračujeme k Edremitu. Krajina se mění v borovicovou a je mírně zvlněná. Ke konci dne překonáváme ještě pár stoupání a klesání. V jednom z nich je řada krámků, kde prodávají stánkoví prodejci od slunečnicových semínek přes olivy, med, marmeládu, olej až po pistáciové oříšky.

V sedm hodin večer konečně nacházíme místo ke spánku v borovém hájku, kde ještě za tmy vaříme večeři.

Ráno sjíždíme k moři. Počasí je nádherné, svítí slunce a zatím je bezvětří. Není nic hezčího než ranní sjezd bez dřiny. Provoz je zatím malý. Jízdu přerušuje Jardův defekt na předním kole. Půjčuji Jardovi duši, protože jeho rezervní má tak utažený ventilek, že nelze napumpovat. Ve městě kupujeme čepičku na povolení ventilku. Zbytečně. Duše je i tak nepoužitelná.

Pokračujeme asi 6 km a Jarda má opět defekt. Začátek být vzteklý. Pomáháme mu všichni s výměnou duše. Za 20 minut není co řešit, jedeme dál.

Začíná foukat protivítr a cesta začíná být namáhavá. Moře máme po pravici a chystáme se udělat odpolední pauzu u moře. Ve 2 hodiny jsme na pláži. Na slunci je neuvěřitelné vedro. Vyhledáváme stín. Moře je pro změnu ledové. Já do něj vlezu jen po pás. Jarda s Josefem to risknou a koupou se celí.

Ve čtyři vyrážíme dál. Za Edremitem jde vítr do zad. Je docela silný a žene nás kupředu jako plachetnice. Krajina je rovinatá. Potkáváme auto plné Čechů. Jedou někam na túry do hor a nad naším počinem kroutí hlavou.

Rozmýšlíme se jestli sjet z hlavní silnice do Aivaliku nebo pokračovat po ní dál a najít spaní cestou. Nakonec sjíždíme do Aivaliku. Je to krásné přímořské město. Děláme několik fotek. Hledáme místo ke spaní. K večeru nacházíme kemp a s majitelem usmlouváme cenu z dvanácti dolarů na deset. Bohužel i za tuto cenu je ve sprchách voda studená. Jarda si rozšlápl cyklistické brýle a je z toho na prášky.

Ráno vjíždíme na hlavní silnici, ze které jsme včera sjeli do Aivaliku. Z této silnice opět sjíždíme do Dikili, kde nakupujeme zase nějaké potraviny a voláme domů. V parku u moře obědváme.

Cesta za Dikili je velmi vlnitá a kopcovitá krajina skýtá spousty nádherných pohledů. Jen vítr nás alespoň trochu tlačí vpřed. Četná stoupání jsou střídána klesáním a opačně. Poprvé zažívám tu situaci, kdy se mi při sjezdu při brždění zažhavuje ráfek. Brzdy mám dobře seřízené a při přehřátí začínají pískat. Je to znamení, že je potřeba ráfek ochladit.

Odpoledne jsme v Candarli. Pro změnu zde má defekt Alena. Ještě že na předním kole. To se dá relativně rychle vyřešit. Opouštíme moře s tím, že se s ním setkáme až ke konci naší cesty u Istanbulu. Čeká nás cesta vnitrozemím. Opouštíme Candarli a vydáváme se směr Zeytindag.

Po cestě z Dikili do Candarli jsme docela unaveni. Navíc nám cestu ztěžuje stoupání a protivítr. Skřípu zubama a už bych nejraději někde ulehl. Ostatní to cítí podobně. V městečku Zeytindag se kolem nás seskupuje spousta dětí. Jsou zvědavé a ptají se nás na naše jména, odkud jsme a tak. Ptáme se pro jistotu, jestli jedeme dobře na Pamukkale. Domluva je složitá. Nakonec jeden z domorodců přiváží na skútru nějakou slečnu, která by údajně měla umět anglicky. Bohužel uměla anglicky asi jako já maďarsky a navíc nás do Pamukkale posílá na druhou stranu. Nakonec se nad mapou shodujeme s tím, že jedeme dobře. Loučíme se se všemi. Jenže jsme pro všechny taková atrakce, že za námi běží ještě notnou dobu. Už potřebujeme někam zajet ke spánku a ne a ne se zbavit našich fanoušků. Ti co nevydrželi jít s námi pěšky, nasedli na skútry či kola a jedou s námi dál. Je to svízelná situace. Nemůžeme je setřást, protože jsme unaveni a jedeme do prudkého kopce. Konečně po několika kilometrech je klid. Rychle zahneme do lesa tak, aby nás nikdo neviděl. Zdařilo se. Jsme asi 100 metrů od silnice v hustém borovém lese, kde na nás není vidět. Večeříme a po chvíli spíme jako když nás do vody hodí.

Po ránu nás čeka prudké stoupání do kopců. Ještě v poledne jsme jen na nějakém patnáctém kilometru. Je vedro a bezvětří a trápí nás žízeň a nedostatek vody.

V kopcích potkáváme dvoučlennou vojenskou hlídku. Zdravíme se s vojáky a fotíme se. Vojáci dávají vysílačkou echo na základnu (Jandarma), kde už na nás čeká malé pohoštění.

Děláme tedy malou polední pauzu na vojenské základně někde v Yundtag. Slouží zde samí mladíci, i když mně jejich věk připadá vyšší, než uvádějí. Ujímají se nás dva vojáci. Jeden z nich umí trochu anglicky, tudíž konverzace nevázne. Bohužel, jako vždy, si nikdy nemůžeme zapamatovat jména hostitelů. Jeden z nich je stár 22 let a druhý 23. Když jim prozrazujeme náš věk (rozmezí 25 až 31 let), označují nás za dědečky a babičku. Hostí nás rakií, chlazenou vodou a nezralými mirabelkami. Jarda s Josefem pokojně kouří jejich cigarety a jsou velice spokojeni. Mladší z hostitelů má přítelkyni z Holandska. Je blonďatá, jak jinak. Chceme se s nimi vyfotit, ale můžeme jen venku z areálu Jandarmy, protože je to vojenský objekt. Vně objektu je vše v pohodě. Staršího z nich zajímají naše kola, chce se zkusit projet na mým kole. Po chvilce váhání souhlasím. Voják nasedá na kolo a sotva se pohne. Zkouší ještě Alenino kolo. Má zařazeno lehčí převod. Jede se mu snáz.

Po dvanácté hodině se s vojáky loučíme. Jardovi se moc nechce, protože mu zachutnala rakie. Ale musíme jet.

V podvečer jsme v Manise. Je to milionové město s docela hustým provozem. Jarda s Josefem potřebují najít poštu k poslání pohledů a Alena pro změnu shání směnárnu, je švorc. Ptáme se městské policie na poštu. Ochotně se nás ujímají a vedou nás k poště. Následujeme policii, jdeme pěšky, kola vedeme. Policie je tak hodná, že kvůli nám zastavuje provoz na silnici. Jdeme si jako královská jízda skrze Manisu. Dokonce i na poště mají kluci přednost před ostatními. Je to úžasný!

Po odeslání pohledů musíme ještě do směnárny. Ptáme se dvou mladých lidí (jsou to studenti vysoké školy v Manise) na ulici. Opět se nás ujímají a vedou nás do směnárny. Pak se ještě ptáme na obchod s pohledy. Vedou nás i tam.

Josef kupuje meloun za sedm milionů lir. Je to super kup: meloun je malinký a v přepočtu stojí kolem 200 korun. Když to zjistil, málem si vytrhal všechny vlasy z hlavy. Tlumočím tuto úžasnou zprávu našim studentům, ti se tomu upřímně smějí. Zvědavá žebračka se na nás vyptává našich průvodců a ti jí také sdělují Josefův kup. I žebračka se tomu směje. Josef už jen čeká, kdy se tomu začnou smát i ti toulaví psi.

Jíme tedy meloun a i přes jeho malou velikost nabízíme studentům. Děkujeme jim za pomoc, vyměňujeme si e-maily a fotíme se.

Je už pozdě večer. Jedeme ven z Manisy a hledáme místo ke spánku. Krajina je zde do posledního metru zemědělsky využita. Pomalinku se už stmívá a nám nezbývá nic jiného, než se ubytovat v zemědělském přístřešku. Je to docela fajn, mít střechu nad hlavou. Ještě za tmy vaříme večeři. Usínáme po deváté hodině večerní.

Ráno nás budí rachot traktorů vezoucích zemědělce na pole. Je výborné, že nás nikdo neruší a nevyhání nás zpod přístřešku.

Hlavní silnicí pokračujeme do Salihli. V Salihli v parku se zastavujeme na čaj. Poprvé v Turecku ochutnáváme pravý turecký čaj. Dokonce se v Turecku čaji říká také čaj tak jako u nás. Čaj se podává v asi jednodecových skleničkách a je silnější než čaj, na který jsme zvyklý u nás. K čaji je podávána i chlazená voda k pití a tři kostky cukru. Kostky cukru jsou asi třetinové našich cukrových kostek. Na vzdory silné chuti čaje, není čaj hořký. Sedíme si na terase na čaji a děti z nedaleké školy nás chodí okukovat. Zaměstnanci restaurace je odhánějí.

Po čaji, který jsme měli zdarma, pokračujeme do centra Salihli nakoupit nějaké potraviny. Při koupi zeleniny nás opět obyvatelé zvou na čaj. Přijímáme, poněvadž odmítnout je neslušné. Přinášejí čaje na stříbrném tácku přímo na ulici. Také nám hned shánějí židličky a stoleček aby se nám lépe odpočívalo. Jsou skvělí. Škoda jen, že neumějí ani trochu anglicky. Tak nějak tušíme, že se nás ptají odkud jsme, kam jedeme a tak. Odpovídáme.

Po návštěvě Salihli a vypití několika sklenic čaje musíme dál. Opět jsme na hlavní silnici. Provoz je přijatelný, krajina rovinatá a vítr v zádech. V podvečer nás předjíždí dopravní policista na motorce a zastavuje před námi. Tuším problémy. Asi jedeme po silnici, kam nesmí cyklisti. Teď budeme muset improvizovat a třeba do Pamukkale ani nedojedeme. Jaké překvapení. Policajt si prostě přijel s námi jen poklábosit. Zastavuje nás. Zdravíme se s ním Merhaba! S úsměvem odpovídá taktéž. Bohužel umí jen turecky a francouzky. Nevadí. Konverzujeme s ním asi pět minut. My česky, on turecky a výborně si rozumíme. Nikdo z nás neví o čem mluví on a on zase neví o čem mluvíme my. Tak nějak zase mluvíme o tom odkud kam a tak. Bylo to docela příjemné zpestření jinak nudné rovinaté cesty k Alasehir. Policajt se s námi loučí malou figurou na své BMW tak, že se rozjede, stoupne si, dá ruce za záda, skloní hlavu a jede několik stovek metrů vpřed, pak se otočí a už v sedě jen zamává a pokračuje zpět, odkud přijel.

Večer je podobný tomu včerejšímu. Opět není k mání místo na spaní. Nakonec bereme zavděk místem pod mostem. Je to taková nouzovka, ale spát se musí. Nad hlavou nám duní přetížené náklaďáky a v noci nás obtěžuje pes, kterému zřejmě ležíme v revíru.

Ráno se budíme nevyspalí zimou a hlukem z aut přejíždějících po mostě nad námi. Po snídani se škrábeme zpod mostu a stoupáme 10 km prudkým kopcem vzhůru. Opět nás zužuje vedro a žízeň. Po deseti kilometrech naštěstí sjíždíme směrem k Buldanu. Josef cestou fotí traktoristu, který mimo cisterny s vodou táhne i mě. Zemědělec je veselé povahy a zastavuje k dalšímu focení. Josef za pózování slibuje zaslání fotografie a bere si adresu.

Kousek za Buldanem odbočujeme na Yenicekent. Tam zastavujeme za účelem nákupu. V malém krámku se střídáme s nákupem. Pro jistotu je vždy někdo z nás venku u kol. Sleduje nás asi 20 školáků z nedaleké základní školy, kteří zrovna mají přestávku. Okukují naše "stroje" a my máme víc strach z toho, aby to na někoho nespadlo, než že nám někdo něco ukradne.

Při odchodu z krámku jsme zváni na čaj do místní hospůdky. Přijímáme pozvání - jak jinak. Přisedá si k nám jeden z místních "štamgastů" a dává se s námi do řeči. Jeho angličtina je perfektně srozumitelná. Říká, že je učitelem angličtiny na zdejší základní škole. Teď je mi jasné, proč mu tak dobře rozumím. Popisuji mu naši cestu i to, jak jsme se dostali do Istanbulu, jak je Turecko nádherný a že z Pamukkale míříme zpět do Bursy a Istanbulu. Ptá se nás, kolik kilometrů denně ujedeme a jak dlouho máme volno. Při sdělení našich výkonů je v jeho očích a v očích přítomných úžas. Josef opět fotí kuriozitu: přijel před hospodu nějaký místní blázen na oslu. Asi po půl hodině děkujeme za čaj podáním ruky a pokračujeme dál. Na druhé straně Yenicekentu jsou další obchůdky. Zastavujeme i tam, protože Alena nutně potřebuje čokoládu. Seznamujeme se tam s Mustafem a Hasanem (konečně zapamatovatelná jména) a ti nám za velmi levně shánějí zeleninu.

Míříme dál k Pamukkale. Pamukkale je už vidět dobrých deset kilometrů zpět a nejméně ještě třicet kilometrů k nim musíme jet. Mezi tím dáváme ještě odpolední pauzu ve stínu obrovské borovice u splavu. Sledujeme místní, jak chytají ryby do sítě. Moc se jim nedaří; mají stále prázdnou síť. Občerstvujeme se zeleninou od Mustafa a Hasana. Cpu se chlebem s cibulí, rajčaty, paprikami a okurkou. Mám prostě zeleninový den.

Odpočinuti a nasyceni se pachtíme velmi prašnou cestou k Pamukkale. Deset kilometrů této cesty dokázalo zaprášit celé moje kolo víc než jízda z Istanbulu do Yenicekentu.

Asi v šest večer jsme konečně v Pamukkale. Kupujeme pro sebe nějaké suvenýry a jedeme zjistit jak a za kolik je vstupné na terasovitá jezírka Pamukkale a Hierapolisu. Cena 4 miliony za osobu je přijatelné, ale vstup necháváme na zítřek na ráno.

Místečko na spaní nacházíme nedaleko vstupu do Pamukkale. Je zde klid, akorát v noci přes nás ženou pastevci stádo ovcí.

Ráno se chápeme návštěvy Pamukkale. Platíme vlezný a první, co nás zajímá jsou terasovitá jezírka. Řadíme se s ostatními turisty a já jsem osobně tak trochu zklamán, protože jsem si představoval více vody a koupel v ní. Naštěstí podle rady jedné účastnice českého zájezdu, který jsme potkali kousek za Canakkale, jdeme kousek dál než ostatní a tam nacházíme jezírka plná teplé vápenité vody. Neváháme a uleháme do prvního jezírka s vodou. Je to balzám na tělo a unavené klouby.

Válíme se ve vodě víc jak dvě hodiny. Nechce se nám ven, protože vzduch je znatelně chladnější. Ležíme chvíli na břiše, chvíli na zádech a na proti nám jsou vidět zasněžené vrcholky hor s výškou nad 2000 metrů nad mořem.

Někdy v poledne se konečně zvedáme z vody a jdeme si prohlídnout další zajímavosti těchto míst, mezi něž patří přírodní termální koupaliště, starověké divadlo a Hiereapolis.

Kolem třetí hodiny musíme chtě nechtě opustit tento skvost a stočit cestu zpět k severu a začít se vracet. Bohužel jsme nuceni jet opět deset kilometrů prašnou cestu před Yenicekent. Tak jako včera, děláme si pod stejnou borovicí pauzu na jídlo. Alena má vztek, protože jí vytekla všechna čokoláda do tašky. Tak se na ni těšila a tolik úsilí ji stálo ji sehnat!

Po odpolední siestě jedeme ještě chvíli po rovince kolem řeky. Pak odbočujeme do serpentin, S jazykem na vestě stoupáme jednu serpentinu za druhou tak, že v šest večer navrhuji přespat na plácku u silnice za studánkou s pitnou vodou. Ostatní souhlasí. Pramen s vodou přichází vhod, protože zde můžeme spáchat větší hygienu a přeprat si nějaké to prádlo.

Cesta do Güney je do kopce a zdoláváme ji ráno. V Güney zastavujeme pro nákup filmu, který potřebuje Josef a pro nějaké potraviny. Güney je takové pěkné horské městečko ve svahu s úzkými uličkami. Po odpovědi na otázku odkud jsme, se v úzké uličce s obchůdky rozléhá Čechoslovakia. Je to příjemný a zvláštní pocit. Všichni jakoby chtěli vědět odkud jsme a proto si tuto informaci předávají halekáním za balkónů na balkón a dále. Slyšíme jméno naší i když bývalé republiky ze všech koutů.

Do Usaku je cesta nezajímavá. Po pár prudčích stoupání a klesání je cesta přímá a mírně zvlněná. Moc nás to tu nebaví. Vidíme jen pole a v dálce před námi hory. Stejně tak po pravici jsou v dálce asi sedmdesáti kilometrů vidět zasněžené vrcholky dva a půl tisícových hřebenů hor.

V šest večer jsme v Usaku. Je zde nějaká místní veselice. N hlavním náměstí ve městě je pódium, kde se střídají národní umělecké soubory se svými vystoupeními. Moc to nesledujeme. Potřebujeme se hlavně dostat ven z Usaku, abychom našli co nejdříve místo k přespání.

Zastavujeme u hlavního náměstí a ptáme se kudy kam. Během pár minut se u nás zastavuje (tak jako obvykle) hlouček mladých lidí, kteří přišli sledovat tu slávu v Usaku. Jsme opět středem pozornosti, což nám lichotí. Obzvláště děvčata jsou zde pěkná a vstřícná nám poradit a i tu angličtinu tak trochu zvládají. Po pár minutách je máme vyfocené a máme jejich e-maily pro další případný kontakt z Česka.

Ačkoli se nám moc nechce, opouštíme Usak po hlavní silnici, najít naše tábořiště. Asi 5 kilometrů za Usakem navrhuje Josef sjet ze silnice na místo se studánkou. V podstatě souhlasíme. Místo není zrovna nejhezčí, ale ujde.

Ve dvanáct hodin v noci nás budí hluk a světla osobního auta. Cítím problémy: buď to jsou policajti nebo si nás někdo vyčíhl k loupeži. Slyším nepříjemný ženský hlas. Přemýšlím, o co jde. Autem přijeli asi tři chlápci s jednou ženskou. Jeden z nich se ptá Josefa odkud jsme. Josef zvesela odpovídá a leží dál, jakoby se nic nedělo. Činíme také tak. Turci se baví a nás si nevšímají. Dvě hodiny nás ruší hlasitou hudbou, popíjením piva z plechovky, mlácením dveří a jekotem ženské, co je s nimi. Ve dvě v noci nastartují motor a se slovy Good night! mizí konečně pryč.

Po příšerně studené a rušené noci zjišťuji, že postrádám ručník, opalovací krém a pytlík s arašídy, co jsem si včera koupil cestou do Usaku a dal za ně skoro jeden milion. Plynová bomba plave v korytě s vodou. Po zemi jsou rozházené plechovky piva Efes a papírové kapesníčky. Pomalinku nám dochází, co zde všichni ti čtyři v noci dělali. Prostě si sem zajeli užít trochu sexu a ta šíleně uřvaná ženská byla jejich sexuální útěcha. Asi se jí nelíbilo místo, kde my spíme a proto tak šíleně vyváděla. Ale nejde mně do hlavy, proč mně sebraly ručník, krém na opalování a oříšky. Celou tu dobu, co zde v noci byli, jsem nezahmouřil oka o kolo nebylo ode mne dál jak dva metry. No nic, výjimky prostě potvrzují pravidlo. Jinak je fakt Turecko super!

Po snídani najíždíme zpět na silnici, ze které jsme včera sjeli a frčíme deset kilometrů z kopce. Alena má defekt tentokrát na zadním kole. Jarda s Josefem jsou někde ve předu a tak řeším defekt s Alenou já. Chvíli "maturujeme" s montpákami, než se nám podaří sundat zadní plášť. Výměna duše nám trvá asi 30 minut, ale příště to bude lepší, poněvadž jsme si to teď nacvičili. Doháníme Josefa a Jardu, kteří na nás čekají o deset kilometrů dále.

Pár kilometrů za Abide odpočíváme u potoka. Voda v něm je snad teplejší než v moři, tudíž se několikrát koupeme. Ani nám moc nevadí, že se v něm pravděpodobně proti proudu mohou koupat krávy. Slunce přímo peče, ale vzhledem k tomu, že jsme v horách, vzduch ve stínu není obzvlášť teplý.

Před Simav, v malé vesničce, jsme zváni na čaj. Jarda je někde daleko před námi, tak zde zrovinka chybí. Pozvání se neodmítá, tudíž sedíme s místními před hospodou a snažíme se konverzovat. Stařec, co nás pozval, umí krom turečtiny jen němčinu. Začínáme se trochu chytat i v tomto jazyce. Jeden z přísedících odbíhá do svého obydlí a přináší zajímavé kamínky, ve kterých je sklo. Vypadá ta jako drahokam.

Po půl hodině odjíždíme a potkáváme "ztraceného" Jardu. Je pěkně naštvaný, protože jsme mu zmizeli a nic neřekli. Ale jak? Alena má zase defekt a je z tuho docela vytočená. Do Simav je to už jen kousek a navíc z kopce. Stejně tam jsme až v podvečer. Máme možnost vidět tureckou svatbu, tedy spíše jízdu na hostinu. Mimo několika svatebních aut jede i pár autobusů. To bude veselice jako řemen!

Za Simav nacházíme spaní v listnatém hájku.

Ráno zjišťuje Alena prázdné zadní kolo. Nebudu zde raději líčit všechny ty nadávky, co jsme slyšeli. Je z toho nešťastná. Prohlížíme plášť a zjišťujeme v něm zabodnutý velký trn. No nic, výměna je za 10 minut hotová. Docela jsme v servisu pokročili od poprvé.

Od samého rána stoupáme a klesáme. Cestou máme možnost pozorovat divoké želvy, které zde žijí, Jen mi k nim schází voda. Jejich krunýře vypovídají o častých kolizích s motorovými vozidly.

Při této cestě už nemá ani cenu počítat defekty, protože já jsem schytal dva a Alena ještě jeden. Jen Josef je pořád v pohodě. Jestli on nám nehází špendlíky pod kola!

Dostáváme se nad 1000 metrů nad mořem (můj odhad). Počasí je zde znatelně chladnější a třešně zde zatím jen kvetou.

V polední pauze v hájku u pole opravujeme defektní duše. Pomale nám docházejí záplaty.

Po pauze a deseti kilometrech stoupání a sjezdu zastavujeme na benzinové pumpě. Josef zde potřebuje "načerpat" asi půl litru benzinu pro svůj benzinový vařič, kterému říká Pekelník - nebo nějak tak. Obsluha pumpy nás zve na čaj. Alena vyzvídá, jak se takový turecký čaj vlastně připravuje.

Pokračujeme hornatou a nádhernou krajinou k městečku Günlüce. Objevujeme zde "Piknik Kamping". Majitel nás zve na čaj a nabízí přespání. Jelikož je vše zdarma, nezbývá nic jiného, než zůstat. Majitel je velmi veselé povahy. Pořád se usmívá a hlasitě komunikuje. Je ta "pašák"! Spát budeme tedy zde. Josef staví stan kvůli studené noci a Alena se k němu stěhuje z téhož důvodu. Já s Jardou upřednostňujeme spaní pod širákem.

Budíme se do polojasného dne. Už z oblohy je mi jasné, že dnešní den nebude až tak slunečný. Majitel kempu nás zvesela zdravý Günaydyn, günaydyn! Po snídani se loučíme s hostitelem.

Doslova se pachtíme vnitrozemím v horách. Jsme stále dosti vysoko nad mořem. Odpoledne nás zastihuje bouřka. Během několika kilometrů jsme pěkně promoklí. Zastavujeme na chvíli ve vesničce pod stříškou zemědělského objektu. Kde se vzal, tu se vzal takový děda. Zve nás do svého domu k usušení a samozřejmě na čaj. Parkujeme kola v kůlně na dvorku a jdeme dovnitř. Poprvé vlastně vidíme, jak taková turecká rodina bydlí. Příbytek je relativně skromný. V místnosti, kam jsme pozváni, jsou tři sedačky u zdí a koberec uprostřed, žádný stůl. Děda topí v kamínkách a během pár chvil je v místnosti příjemné teplo. Servíruje se čaj a pomalinku se schází celá rodina aby se představila. Celkem zde žije děda s bábou, jejich dva synové, z nichž jeden zde má ještě svoji manželku a dvě děti. Všichni jsou přívětiví a mladší z bratrů trochu umí anglicky. Prozrazujeme na sebe obvyklé věci, tak jako vždy. Sklízíme obdiv nad našimi výkony. Zjišťujeme, že mladší bratr je učitelem vodních sportů v Bodrumu a starší pracuje (nebo vlastní) hotel v horách nad Bursou. Děda se nás ptá, jestli máme hlad. Chvíli děláme že ne, ale pak přiznáváme barvu. Jsme hladoví jako vlci a decentně to dáváme najevo. Odchází bába se snachou připravit jídlo a za pár minut děda servíruje tak, jak se to v Turecku dělá: na zem se dá ubrus, na ubrus velká mísa a na ni talíře s pokrmy. Je zde sýr, kozí maso, olivy, zeleninový salát, turecká čokoláda, dušený špenát. Jako příloha je podáván domácí chleba, který mladší bratr osmahne na kamínkách v místnosti. Sedíme na pohovkách a koukáme na to vše a nevíme, jak k tomu sednout. Až když už je to trapné, pravím, že nevíme jak na to. Bráchové přiskočí k nám a už nás usazují. Sedí se v tureckém sedu. Ubrusem se přikryjí nohy a příborem se jí, co je libo. Nezvykem je fakt, že se na to jak nám chutná dívá celé rodina. Zpočátku jíme pomalu, ale velký hlad je na nás po chvíli vidět. Samozřejmě vše chválíme až do nebes a nemusíme se vůbec přetvařovat. Jídlo je výborné a chutné. Snědli jsme úplně vše, až je nám to trapné. Po dotazu, jestli máme ještě hlad, s funěním dáváme najevo že nikoliv.

Jelikož je venku nepříjemně, nabízí nám děda spaní u nich doma. Myšlenka je to lákavá. Po tak skvělé večeři spát v teploučku domova, to by bylo fajn. Jenže po chvíli přestalo pršet a my dáváme přednost spaní venku. Na rozloučenou se s rodinou fotografujeme a já si beru do mladšího bratra adresu s tím, že mu z našeho setkání pošlu fotografie. Dcerušce dáváme jako prezent nějaké sladkosti. Loučíme se z celou rodinou, která nás vyprovází až před vrata.

Ten večer ještě stíháme sjet deset kilometrů do údolí, kde stavíme stany, protože venku je zataženo a může pršet.

Ráno si přivstávám, protože mám v plánu, než se ostatní probudí, poprat se s defektem na předním kole. Už mě to docela vytáčí. Pořád to uchází a cizí těleso nikde. Prohmatávám tedy plášť zevnitř oběma směry. Konečně! Nahmatal jsem mrňavou třísku, zapíchnutou zevnitř pláště zešikma tak, že je rozeznatelná pouze při prohmatání v jednom směru. Je tak malá, že musím použít mizernou pinzetu, kterou náhodou mám. Obuji přední kolo, nafouknu a spravím pro jistotu další píchlou duši do rezervy.

Mezitím se ostatní vzbudily, nasnídali a připravili na cestu. Počasí je pořádně zamračené a asi bude v nejbližší době pršet. Vyrážíme od řeky, kde jsme spali, a ztěžka šlapeme serpentiny vzhůru. Začíná mrholit. Oblékáme nepromokavé oděvy. Nic nás nesmí odradit, vždyť cíl je nedaleko. Silnice je místy tak kluzká, že Jarda se svým superhladkým dezénem má potíže udržet kolo na silnici. Klouže se to, jako kdyby bylo náledí a to ke všemu jedeme do kopce. Co se stane, až začneme klesat?

Před polednem jsme v Kelesi. Turci tomu tady říkají Turecké Alpy. Aby ne! Jsme ve výšce asi 1000 m nad mořem a kousek odtud prosvítají 2500 metrové zasněžené vrcholky. V zimě tu musí být na lyžování.

Obyvatel Kelesi, se kterým jsme se dali do řeči, nás ujišťuje o tom, že do Bursy je to asi 80 km, ale je to z kopce. Ještě že tak! Krajina by měla být nádherná v údolí s řekou a krásnými lesy.

Měl tak trochu pravdu. Příroda je v údolí fakt pěkná, ale to klesání není až tak jednoznačné. Chvílemi opravdu skřípeme zuby, protože klesání je poměrně často střídáno stoupáním. Navíc se přidává hustší mrholení a protivítr, který nás namáhá i z kopce.

Po šesté večer jsme konečně v Burse. Zastavujeme na křižovatce v okrajové části města a Josef si vynucuje návštěvu centra. Při pohledu na provoz směr Bursa se mi chce brečet. Jedeme do centra. Je to jízda o život tak jako v Istanbulu. Šňůry aut nás míjejí na těsno. Na přednost v jízdě se zde také moc nehraje. Po půlhodině urputného boje jsme na bazaru v centru Bursy. Jsme s Jardou úplně zničeni provozem a je to na nás znát. Josefovi se náš postoj na věc zásadně nelíbí. Byla by věčná škoda projet Bursu a nezastavit se na bazaru. Má pravdu!

V Burse je obrovský bazar. Koupí se zde snad všechno. Od jídla přes oblečení, zlato až po zbraně. Střídavě procházíme bazar. Někdo z nás je vždy u kol; to pro jistotu.

Po prohlídce, občerstvení a výměně dolarů za liry odjíždíme zpět hustým provozem ke křižovatce, kde jsme odbočili do centra před dvěmi hodinami. Míříme směrem ke Gemliku. V okrajové části Bursy neodmítáme pozvánku na čaj od mladých Turků. Prohodíme s nimi pár slov, ale hlavně nás zajímá příprava čaje. Jednou to snad pochopíme.

Když už je slunce nízko, opouštíme hospůdku a hledáme místo ke spánku. Je zde spousta sadů s broskvemi a meruňkami. Není lehké najít plácek na spaní. Nakonec bereme za vděk polorozpadlému domku u silnice. Na jeho zahrádce, u keříčku s růžemi, se bude spát moc pěkně.

Ráno je jasné a nebe čisté. Bude parno! Opouštíme zříceninu a po hlavní silnici míříme do Yalovy do přístavu. Provoz na silnici, po které jedeme, je nepříjemně hustý. Čicháme ten smrad výfukových plynů pěkných pár kilometrů.

V Gemliku zajíždíme do centra nakoupit nějaké občerstvení. Alena potřebuje něco na překyselený žaludek. Já osobně si dělám "mléčný den". Mám neodolatelnou chuť na jogurt a mlíko.Svačíme v parčíku u moře. Je zde pohoda. Ani se mi odtud nechce.

Pár kilometrů od Gemliku je jezero Izmik Gölü. Zastavujeme tam na odpolední pauzu. Voda v jezeře je tak studená, že tam nevlezu víc, jak po kolena. Ostatní to ani nezkoušejí.

Jarda s Josefem jdou na jídlo a na pivo do přilehlé restaurace. Já dávám přednost odpočinku na břehu jezera. Na slunci je horko a ve stínu zase zima. Ve stínu stromu ležím na spacáku trochu přikryt. Podřimuji až do šesti hodin, kdy se konečně všichni scházíme k tomu, abychom vyrazili dál.

S hustým provozem pokračujeme směr Yalova, kde jsme kolem šesté večer. Hledáme přístav. Policajt, který stál u silnice, nás s koly posílá ještě asi deset kilometrů za Yalovu. Z Yalovy by nám prý nevzali kola v převozu.

Šlapeme ještě pár kilometrů. Asi tři kilometry před městečkem Topcular bivakujeme u moře. Je to vlastně poslední možnost spánku na pobřeží. Pláž zde není. Zato je tady nějaký zbořený původně zpevněný břeh. Moře je zde plné řas. Večer nás alespoň uklidňuje západ slunce nad mořem. Je to nádhera. Fotíme to krom Aleny všichni.

Josef pociťuje nějakou nevolnost. Snad to nebude z vody!

Po ránu jedeme ještě 6 km do přístavu. Už tam stojí převoz a však než stačíme vyřídit lodní lístky, převoz odplouvá. Napadá mě, jestli další nepojede až za pár hodin. Bylo by to velké zdržení. Poslední dva dny jsem tak trochu ve stresu, jestli dojedeme včas. Josefovi je zle a už od rána se mu špatně šlape. O to víc je to důvod k nervozitě. Jarda trpí docela silnou alergií na nějaké pily.

Za pár minut je v dálce vidět blížící se převoz, který připlouvá od Gebze. Naloďujeme se na něj. Před tím však ještě stíháme udělat pár fotek s personálem přístavu.

Po půl hodině jsme v Gebze. Zde nám nezbývá nic jiného, než se zařadit na hlavní tah do Istanbulu. Je to šílenost. Pár domorodců si při pohledu na nás klepe na čelo, jestli jsme se nezbláznili. Navíc Jardu potkává defekt. Opravujeme ho na silnici s hustým provozem. Jarda je z toho tak zdeptán, že už ho rozhází i troubení Turků na pozdrav. Je vzteky bez sebe. Toto vše se vystupňuje ve chvíli, kdy s opravenou duší ujede 100 metrů a je opět na ráfku. Zkrátka bezlepidlové flastry nebudou to pravé ořechové. Po vyřešení tohoto incidentu konečně pomalinku pokračujeme do Istanbulu.

Cesta je nekonečná a kolem druhé hodiny odpolední hledáme místo k pauze. Josef se potřebuje na pár hodin prospat. Dětský park přichází vhod. Je zde spousta matek s dětmi. Zabíráme tedy jednu lavičku a odpočíváme. Pro děti jsme podívaná. Okukují nás. Moc si jich nevšímáme a věnujeme se svému občerstvení. Alenu s Jardou napadne udělat si v ešusu čaj. Jako na zavolanou však přicházejí děti s termoskou čaje a na talíři nesou palačinky a nějaké buchty plněné olivou. Jsme z toho úplně překvapeni. To by nikdo z nás nečekal. Uctivě děkujeme a odměňujeme děti sladkostmi. Toto vše sledují jejich matky z povzdálí. Děkujeme ještě jim. Děti rády pózují, tak je fotíme. Stejně tak skupinku matek, které na dece pod stromem cosi pletou.

O toto vše přichází Josef, který se probouzí až po čtvrté hodině odpoledne. Loučíme se s dětmi a pokračujeme dál směr Evropa. Ale Bospor jakoby ne a ne se přiblížit. Slunce je nízko. Alena má opět defekt. Už jsme v opravách defektů zběhlí a za deset minut není co řešit. Horší je to se spaním. V centru města se těžko něco hledá. Josefa napadá k přenocování hřbitov. Musím přiznat, že mě to napadlo také, ale spát se stovkami dalších, co zde spí na věky?

Když už se stmívá, nacházíme konečně místo v parku. V rožku, kde nikdo nechodí, se usídlujeme na chodníčku. Dnešek byl fakt vyčerpávající. Josef má v úmyslu vzdát cestu přes Jugoslávii, kterou má v plánu hned po Turecku, protože je mu zle. Zítra budeme moudřejší.

Noc v parku jsem překonali v pohodě. Nikoho z nás nezabili a ani neokradli. Josefovi je už dobře a Jugoslávii projede. Pokračujeme tedy kolem Bosporu k mostu do Evropy. Jenže ouha! Most je jen dálničního typu, tudíž se tam s kolem nesmí. Co teď? Pár kilometrů severně je další most. Opět to samé: jen dálničního typu. Pokračujeme kolem Bosporu s tím, že najdeme převoz. Už jsme dojeli skoro k Černému moři. Otáčíme zpět na jih. Jsme bezradní. Přístav pro převoz se nedaří najít. Josef uvažuje o tom, že bychom mohli přejet po mostě v autobuse. Já si však nedovedu představit, jak bychom nacpali kola s bagáží do autobusu. Byla by to divočina.

Jako náhodou Josef objevuje přístav pro převoz. Ptáme se, jestli plují do Istanbulu. Říkají že jen do Bebeku. Po té, co jsme se dozvěděli, že Bebek je okrajová část Istanbulu a hlavně že je v Evropě, kupujeme okamžitě lístky. Lístek stojí okolo jednoho milionu. Ani to nebolelo a jsme konečně v Evropě. Teď nezbývá nic jiného, než se zorientovat v Bebeku a jet směr Otogar (halvní autobusové nádraží.

Bohužel nám chybí mapa Istanbulu. Tím, že pojedeme západním směrem, nic nezkazíme. Jedeme západně. Musíme překonat obrovské stoupání od Bosporu. Toto stoupání je snad víc jak 20%. I auta zde mají co dělat. Mám nahozen ten nejlehčí převod. Šlapu ztěžka, ale jde to. Horší je však to, že se mi při každém šlápnutí staví bicykl na zadní kolo. Ještě že nám v půli cestě nabídla jedna hodná paní vodu. Jinak nevím, nevím!

Po tomto příšerném stoupáním se ptáme na ulici, kudy na Otogar. Ale nikdo není schopen nám pořádně vysvětlit kudy kam. Bez mapy Istanbulu to prostě nepůjde. Najednou vidím značku metra. Tam určitě bude orientační mapa. Mohli bychom použít metra ke zrychlení přesunu. Činíme tak. Metro v Istanbulu není zdaleka tak vytížené jako metro pražské. Za milion a dvě stě tisíc jedeme metrem na stanici Taksim. Ze stanice Taksim potom přejedeme na kole na stanici Aksaray a odtud nadzemní dráhou na stanici Otogar.

Na konečné metra, ve stanici Taksim, jsme za pár minut. Nejtěžší je, dostat se s kolem přes eskalátory. Vždy někdo z nás musí pomoct Aleně, protože nemá takovou sílu, aby udržela svoje kolo. Z Taksimu už není problém dostat se na Aksaray, protože hned u metra jsou naváděcí tabule. Opět v hustém provozu přejíždíme Istanbulem.

Jsme v Aksaray. Chtěli bychom si prohlídnout památky v Istanbulu. Tak trochu máme obavy z toho, že když dnes dojedeme na Otogar, nenajdeme tam stejně ubytování, protože je to okrajová část města. Nejlepší by bylo, najít hotel zde a zítra kolem poledne přejet na Otogar.

Jen se ohlídnu a vidím nápis "Hotel". "Zkusme to zde!", navrhuji. Jdeme tam. Majitel nás už z dálky vítá. Jsme pro něj obchod. Nabízí nám ubytování za deset milionů na osobu. Bohužel Josef kývl na cenu dřív, než Jarda stačil smlouvat. No nic! I tak to přijde vhod. Za čtvrt hodiny jsme ubytovaní a využíváme sprch.

Jako bych se znovu narodil. Konečně jsem se zase po X dnech pořádně umyl. Oblíkám si "civilní" kraťase a ve čtyři hodiny kráčíme na prohlídku Istanbulu.

Byl by hřích být v Istanbulu a nevidět Modrou mešitu, jejíž 4 minarety jsou vidět už z asijské části Bosporu. Než dojdeme k mešitě, projdeme spoustou úzkých uliček Istanbulu. Procházíme částí Istanbulu, kde jsou samé opravny televizorů. Tato část je záhy vystřídána místem, kde pro změnu opravují zase úplně něco jiného. Je to zvláštní, protože na relativně malé ploše je veliká konkurence.

Modrá mešita je obrovská. Dovnitř se smí jen za určitých podmínek. Ženy musí mít zahalené vlasy, nohy a ramena. Muži jsou na tom stejně, akorát vlasy se halit nemusí. Před vchodem do mešity jsou nám zdarma půjčeny pomůcky k zahalení nohou. Je to v podstatě zavinovací sukně na suchý zip. Josef, jenž je ve vestě bez trička, si musí zahalit i ramena a ruce. Docela mu to sekne! Do mešit se musí bez bot. Vnitřek mešity je obrovský ale skromný. Zdaleka není tak bohatý jako křesťanské kostely.

Po prohlídce mešit, míříme zpět do hotýlku. Mezi tím si musíme prohlídnout bazar. Bohužel máme tu smůlu, že bazary zavírají kolem půl osmé. Dá se zde koupit snad vše. Dokonce i rocková hudba na vypálených CD. Je to zde běžné. Neviděl jsem na trhu jiné CD, než vypálené. Josef obdivuje chladné zbraně a Jarda si kupuje cosi jako močáky, ale chuťově je to něco jiného a nedobrého.

Za tmy se vracíme na hotel. Sleduji televizi. Vidím známé akční filmy USA dabované do turečtiny. Přepínám programy ( a že jich v Turecku je ) až naladím hudební turecký kanál. Taneční hudba nás už dostala v Troji a tady vidím i videoklipy. 

Ráno ještě Josef, Alena a Jarda jdou na bazar. Mně se nechce a spím. Musíme odtud odejít tak kolem poledne.

Kolem poledního vyrovnáváme účet za hotel a přejíždíme k nadzemní dráze, kterou dojedeme až na Otogar. Lístek nás stojí milion dvě stě tisíc lir. Zmatkuji na kase se statisícema. Nakonec je vše v pohodě. Dokonce mně připadá, že mám najednou nějak moc peněz. Že by mně vrátil místo na půl milionu na pět milionů? Není mi jasné, kde jsem přišel k tolika penězům.

Po chvilce jízdy nadzemkou jsme na místě, kde jsme před dvaceti dny startovali naši výpravu. Jen najít ten správný směr, odkud jsme přišli. Otogar je obrovské autobusové nádraží. Je zde snad kolem dvou set nástupišť. Hledáme naše nástupiště. Mezi tím nás "naháněči" nahání do svých cestovních kanceláří a nabízí nám autobusové spojení kamkoliv si vzpomeneme. Těžko jim vysvětlujeme, že už jsme zadáni.

Je jedna hodina odpoledne a do odjezdu zbývá skoro 5 hodin. Na střídačku chodíme utrácet zbylé liry do vestibulu. Zbylo mi tolik peněz, že nevím, co s nimi. Tak to tohle se mi stalo snad poprvé v životě. Chodím po vestibulu a hledám, za co utratit svoje miliony. Kupuji si třikrát gyros. Vždy od jiného prodejce. Dětem mé sousedky, co se mi stará po dobu mé nepřítomnosti o byt, o poštu a o kytky, kupuji bonbóny výhradně turecké výroby. Bylo by hloupé, dovést jim z Turecka něco s nápisem Nestle. Prohlížím si rifle za 22 milionu. Nechci je koupit. Prodavač sleduje můj nezájem a slevuje zboží na 18. Nechci je. Podává mi tedy kalkulačku, ať si na ni napíši, za kolik je chci. Nechci rifle, protože je nemám kam dát, ale určitě bych je usmlouval na 15.

V půl šesté nakládáme naše již složená kola do autobusu. Dáváme si poslední kafíčko a v šest vyrážíme.

Cesta ubíhá rychle. V celém autobusu je nás asi deset. Jeden z posádky rozdává vodu, čaj nebo kafe. Nic za to nechce. Pozdě večer přejíždíme Bulharsko - Turecké hranice. Celník mě nechce pustit přes hranice, protože mě v pasu nepoznává. Bodejď by ne. Mám tam fotku skoro deset let starou, na které mám dlouhé vlasy a jsem oholen. Teď vypadám opačně: krátké vlasy a plnovous. Nakonec jsem stejně vpuštěn do Bulharska.

Ve dvě v noci jsme v Sofii. Řidič je tak hodný, že nás nechá spát do rána v autobuse. Navazující spoj odjíždí v devět ráno. V osm musíme opustit autobus firmy Avar. Hodinu do odjezdu věnujeme na útratu leva.

V devět sedíme v autobuse plným Bulharů jedoucích do Prahy za prací. Chvíli jsem pochyboval o tom, že se naše bágly nevejdou do útrob autobusu. Zabrali jsme zadní sedačku. Josef nás chce v Jugoslávii opustit a nám se bude ve třech na pětimístné sedačce dobře sedět.

Josef se nevzdal svého plánu, dojet domů na kole přes Kosovo a Srbsko. Po domluvě s řidiči vystupuje na jihu Jugoslávie, aby pokračoval po vlastní ose k domovu. Máváme mu a ještě hodinu po té nám nebylo nějak do řeči. Je to ten pocit, jako by nás kus ubylo. Podobný pocit měl i Josef. Připadal si jako vyvrhel. S Jardou popíjíme vodku, kterou jsem koupili v bezcelní zóně mezi Bulharskem a Jugoslávií. Alena si občas také lokne, ale ne moc.

20. května jsme konečně v ČR. Po domluvě s posádkou autobusu vystupujeme na dálnici asi 60 km před Prahou, kde na nás čeká Alenin otec. Nejprve jedeme k Aleně do Sázavy k rodičům na malou besedu a občerstvení. Potom nás ještě Aleny otec rozveze. Jardu do Ronova nad Doubravou a mě do Skutče. Kolem jedenácté se loučím s Alenou a odemykám svůj byt. Vcházím do obýváku a připadá mně, jako bych zde nikdy nebydlel. Ne, prostě ve Skutči nejsem a nikdy nebudu doma. Ale to je zase jiná historie.

Co zaujme na první pohled: Turecko je hlavně o lidech. Ten, kdo si představuje Turky jako vrahouny po zuby ozbrojené, je na omylu. Za celou cestu jsem neměli žádný incident. V Turecku žije 99% muslimů a ti mají v genech zakódovanou pohostinnost. Při dodržení základů slušného chování a respektu turecké kultury, vám Turci vždy vyjdou vstříc. Jsou ochotní pomoci. Jako cykloturisti jsme byli pro obyvatelé Turecka rarita, kterou oni hned tak nevidí. Nesčetněkrát jsme byli pozváni na čaj nebo alespoň na pokec. Nemá cenu a ani smysl, bavit se Turky o politice, náboženství či feminismu. Na druhou stranu vždy, když pochválíte Turecko nebo jejich obyvatele, jsou Turci u vytržení a snesli by vám modré z nebe. V Turecku se nekrade. Alespoň nám nikdy nikdo nic neukradl. Ke konci naší cesty jsme parkovali kola takřka bez dohledu. (Tím nechci říct, že by si člověk neměl dát na svoje věci pozor.)

V Turecku je velmi špatná vlaková síť. Prakticky všechny náklady se přepravují po silnicích. Na silnicích se pohybuje spousta nákladních aut. Kolikrát i velmi přetížených. Jelikož jsme byli rarita, většina řidičů, když nás viděla, přibrzdila, aby si nás lépe prohlédla. Silnice jsou s drsnějším povrchem. Naše zadnice opravdu trpěly.