Za prvé: nejbližší moře v Polsku. Z hranic je to něco přes 400 km. Z tohoto nápadu jsem velice rychle upustil. Jelikož Polsko je severněji než Česko, dalo se očekávat, že počasí tam bude i v letním období poněkud horší než zde.
Za druhé: jezero Balaton v Maďarsku. Tento nápad byl docela zajímavý. Dalo by se vyrazit z Břeclavi, dojet k Dunaji. Kolem Dunaje dojet severně k Balatonu. Stočit se na jih a dojet k Balatonu. Nakonec jsem od tohoto plánu upustil ze dvou důvodů: Trasa kolem Dunaje je již dnes údajně docela frekventovaná a maďarská krajina není nijak obzvlášť v těchto místech atraktivní: zleva kukuřice, zprava pšenice a po sto kilometrech je to naopak.
Poslední plán jsem se rozhodl realizovat. Rozhodl jsem se, že dojedu k nejbližšímu jižnímu moři. Tedy k Jadranskému moři. I tato akce měla dvě verze. Jedna verze byla s objetím Alp a druhá s projetím Alp. Objet Alpy bylo určitě schůdnější, ale minimálně o 100 km delší. Trasu jsem původně plánoval přes Rakousko z Břeclavi ze severu rovnou na jih na slovinské hranice. Dále přes Maribor, Ljubljan, Cerkno, Novou Gorici, až do Itálie. Druhá verze, která byla nakonec realizována, vedla přes Alpy. Z Břeclavi na Hainburg, Wiener Neustadt, Bruck an der Mur, Zeltweg, hranice se Slovinskem, Kranj, Cerkno, Nová Gorica, Itálie. Délku trasu jsem napočítal na asi 600 km.
Definitivní rozhodnutí padlo někdy koncem roku 1999. Ze všeho nejdřív jsem se začal shánět po mapách. Jako rozumné se mi jevilo měřítko tak 1 : 200 000 maximálně však 1 : 300 000. Jako absolutně nevhodné se mi jevilo měřítko 1 : 500 000 a více. Sehnat kloudnou mapu, není jen tak. Zvlášť, když bydlíte na malém městě. Využil jsem tedy rozrůstající služby Internetu a hledal. Všechny mapové podklady jsem nakonec objednal v prodejně map a průvodců Kiwi. Další informace o cenách v zahraničí jsem sehnal na serveru Bedeker a Globus On-Line.
Přípravy
Jelikož bylo zimní období, věnoval jsem se především sháněním informací. Jakmile ale bylo „cyklistické“ počasí, věnoval jsem se fyzické přípravě. Jaro bylo letní a dubnové teploty 25 a více byly ideální k získání potřebné fyzické způsobilosti. Na jaře jsem najezdil pomalu tolik kilometrů co za tři čtvrtě sezóny.
Cestu jsem se rozhodl uskutečnit se svým bratrem Ivem. Je takřka stejného ražení v tomto směru jako já. Nemám strach, že by z této akce vycouval, když na ni jednou kývne. Akorát že byl v době příprav takřka pasivní. Alespoň, že udělal v rámci příprav vše, co jsem mu poradil, nakázal a doporučil. Na cestu jsem chtěl jet alespoň ve čtyřech osobách, ale nedařilo se nikoho dalšího najít.
Ze všeho nejdříve jsem udělal seznam všeho, co bylo nutné dokoupit k zamýšlené cestě. Měl jsem k cykloturistice už docela slušnou výbavu. Stačilo jen dokoupit pár maličkostí. Ze všeho nejdůležitější bylo „naladit“ kolo do absolutní technické dokonalosti a spolehlivosti. Můj Amulet neměl žádné výraznější nedostatky. Stačilo jen koupit nový zadní plášť, docentrovat zadní kolo a asi 14 dní před odjezdem opravit uvolněné sedmikolečko. Na cestu jsem si nechal také vyměnit řetěz. Rozšoupnul jsem se a zakoupil řetěz za 600 Kč. Byl mi doporučen jako kvalitní a spolehlivý. Normálně kupuji řetěz za 300 Kč.
Bratrovo kolo bylo na tom o něco hůře. Ale kupodivu je naladil na cestu k dokonalosti tak, jako já.
Předvečer odjezdu
14 dní před odjezdem se ve mně stupňovala nervozita a hladina adrenalinu neúprosně rostla. Z nervozity, která se mnou lomcovala, mnou najednou začaly procházet snad všechny nemoci, co jsem kdy měl. Přes bolesti kloubů, zad, ledvin, zubů, očí až ke zvýšení teploty. Rozhodl jsem se, že týden před odjezdem nesednu na kolo, abych si fyzicky a psychicky odpočinul. Fyzický odpočinek se zadařil, avšak moje psychika trpěla. Objevovaly se i stavy, že bych raději nikam nejel. Jenže vše bylo již příliš rozjeto. Byla nakoupena výbava, zaplaceno pojištění, zkrátka vše bylo připraveno. Teď couvnout by bylo absolutním nerozumem.
Odjezd 14.7.2000 - pátek. Popojíždění mezi nádražími, kemp v Břeclavi: 5,25 km
Tak teď to všechno začne! Vzbudil jsem se do kalného rána. Jel jsem ještě do Chrudimi na 4 hodiny do zaměstnání. Asi v půl desáté se pro mě stavuje bratr. Nakupujeme ještě nepromokavé bundy a kalhoty. Poté odjíždíme do Skutče, abychom naložili moji výstroj a můj bicykl na auto, kterým se svezeme do Blanska. Před tím se stavujeme ještě k rodičům mé drahé polovičky na oběd a pro kuřecí řízky. Zjišťuji, že mám teplotu 37,2. Pravděpodobně nervozitou. Bodejť by ne! Počasí má být deštivé a teploty mezi 12 a 16 stupni Celsia.
Kolem půl druhé dorážíme do Blanska. Nakládáme na kola výstroj. Je toho nějak moc! Nervozitou nemohu skoro rozumně uvažovat. Za hodinku odjíždíme na vlak, kterým se necháváme odvést do Břeclavi. Tam přenocujeme v kempu do druhého dne.
První dny na cestě 15.7.2000 - sobota. Břeclav, hr. přechod ČS–A, Hainburg, Bruck an der Leitha, Purbach: 133,48 km
Budíme se kolem půl sedmé. Balíme stan a připravujeme se na cestu. Počasí je oblačné, zatím bez deště. Jižně od nás (Rakousko) je poněkud černo. Vyrážíme k hraničnímu přechodu Poštorná. Vše probíhá hladce. Čeští celníci se zajímají o vývoz cigaret, alkoholu a českých korun. Máme jen asi 800 Kč. Rakouský celník se zajímá o to, jestli máme peníze. Množství ho celkem nezajímá. Ani si nás nějak neprohlíželi.
Schováváme se kousek od Hainburgu pod mostem přes Dunaj, abychom se naobědvali a schovali na chvíli před deštěm. Vaříme bramborovou kaši z prášku. Čekáme asi 2 hodiny pod velkým mostem, jestli přejde déšť. Marně. Volíme změnu oblečení. Schováváme nepromokavé bundy a kalhoty a používáme peleríny. Vypadáme sice podivně, ale pláštěnka je mnohem lepší. Tělo pod ní může lépe „dýchat“.
Měníme dnešní cíl trasy. Místo do Götzendorfu míříme do kempu do Purbachu, který je asi 30 km jižněji. Díky ochotnému rodákovi projíždíme hladce městem Bruck an der Leitha. Za tmy nás kontroluje policie a nařizuje nám použít osvětlení. Naštěstí nechtějí pokutu! Do kempu v Purbachu přijíždíme v půl desáté večer za totální tmy a deště. Ani nic nevaříme a sedření a psychicky vyčerpaní jdeme spát.
16.7.2000 - neděle. Purbach, Eisenstadt, Wiener Neustadt, Gloggnitz, Sonnwendstein: 105 km
Ráno vstáváme do silného západního větru. Je zataženo a občas se přežene naštěstí jen přeháňka. Sílu větru odhaduji v nárazech tak kolem 10 m/s až 12 m/s. Díky tomuto větru sušíme v kempu na plotě mokré oblečení. Musíme využít každou chvilku, kdy zrovna neprší. Oblečení schne ve větru docela rychle. Za 30 minut je vše docela suché.
Razíme vpřed v dešťové přeháňce směrem k Eisenstadtu. Asi po 20 km pociťujeme velikou slabost v nohách. Zastavujeme a vaříme bramborovou kaši, ke které přikusujeme uherák. Dorážíme se nějakou tou sladkostí.
Krajina je víceméně rovinatá až do Neunkirchenu. Alpy jsou vidět již několik desítek kilometrů od nás. Dnešní cíl by měl být někde u Kindbergu. Mezi Wiener Neustadtem a Neunkirchenem je neuvěřitelně 10 km dlouhá rovina. Zdá se být nekonečná. Podle propočtu chybí do cíle ještě nějakých 50 km. Máme najeto již 90 km. Pravděpodobně jsem někde v propočtech kilometrů udělal chybu, nebo máme 30 km skluz.
První znatelné stoupání se objevuje za městem Gloggnitz. Stoupáme do našeho prvního sedla do výšky kolem 900 m n. m. Stoupání je tak dlouhé a protivné a my jsme tak naloženi a unaveni, že chvíli obtěžkaná kola tlačíme.
Ve městečku Aue obdivujeme stavbu dálničního mostu. Je to unikátní stavba. Most vysoký alespoň 50 m. Stoupáme a stoupáme. Stoupáme vysoko nad úroveň dálničního mostu. Naše vedlejší silnice, po které jedeme, se najednou připojuje na končící dálnici. Jedeme v hustém takřka dálničním provozu. Pořád ne a ne být vrchol.
Na prvním příhodném místě stavíme stan. Pod námi je nádraží Sonnwendstein. Máme ze stanu parádní výhled do kraje. Vaříme si čaj, večeříme a se soumrakem usínáme.
Přes Alpy do Slovinska 17.7.2000. Pondělí Sonnwendstein, Kindberg, Bruck an der Mur, St. Michael, Zeltweg, Fisching: 126,89 km
Po snídani a sbalení stanu ještě netušíme, že jsme takřka na vrcholu sedla. Počasí je větrné, chladné, ale naštěstí suché. Sjíždíme dolů to, co jsme pracně včera vyšlapali. Protivítr je tak silný, že i z kopce jsme nuceni „přikrmovat pedály“.
Naše cesta pokračuje kolem řeky Mürz až do města Bruck an der Mur. Tam se vlévá Mürz do Mur. Mur potom teče na jih a vlévá se do řeky Drávy. Myslím si, že tudy by byla cesta také velmi zajímavá a pěkná. Nás čeká teď mírné stoupání proti proudu řeky Mur až do města Zeltweg.
Počasí se během dne umoudřuje. Oblačnost ustupuje stejně jako vítr a slunce na nás svítí víc a víc. Konečně se svlékáme do kraťasů a odkládáme teplé moira mikiny.
Během cesty nás chvíli doprovází mladý rakouský student. Povídáme si s ním anglicky. Po pár větách je nám zřejmé, že jeho angličtina je na vyšší úrovni než ta naše. Typuji mu kolem 18 až 20 let. Ptám se ho, jestli neví, jaké bude počasí. Odpovídá: „sunny“. Tedy slunečno. Ani neví, jakou radost mi touto odpovědí učinil. Bratr je s angličtinou na tom o něco lépe, a tak se dozvídáme, že milý Rakušan jezdí na prázdniny pravděpodobně někam ke Klagenfurtu, koupat se do termálních jezer. Tato jezera mají v létě prý i 28 stupňů Celsia.
K večeru projíždíme Zeltweg a míříme k městečku Weiskirchen. Cestou narážíme na kemp o 5 km blíže ve vesnici Fisching. Soukromník si ze svého pozemku za domem udělal plácek ke kempování. Je zde útulno. Od začátku cesty jsme se neměli příležitost umýt a tudíž je to první, co činíme. Za 5 šilinků nám ve sprše teče 6 minut teplá voda a 10 minut funguje elektřina. V tomto časovém limitu se stíháme oba dva dostatečně osprchovat. Tolik slané vody z nás snad nikdy ještě neteklo. Také využijeme příležitosti a v umyvadlech přepíráme některé naše spodky. Ještě že jsem koupil tu tubu pracího prášku do studené vody.
Kolem deváté usínáme spokojeně čistí. Počasí se k večeru dostalo do polojasna a takřka bezvětří. Oproti začátku je to velmi příjemná změna. Kolem nás je vidět spoustu kopců. Vesměs jsou to kopce zalesněné. Jejich výška bude kolem 1000 metrů nad mořem.
18.7.2000 - úterý. Fisching, Obdach, Twimberg, St. Jakob, Völkermarkt, Eisenkappel, Bad Vellach: 112 km
Po snídani a sbalení stanu vyrážíme asi kolem osmé směr Weiskirchen. Dnes nás čeká stoupání z 700 metrů nad mořem do 955 metrů nad mořem a to asi na deseti kilometrech. Po ránu je to taková malá rozcvička. Další větší stoupání by nás pak mělo čekat až na slovinské hranice.
Stoupáme tedy vzhůru. Ve Fischingu bylo počasí polojasné. Před námi je zataženo až černo. To vypadá na déšť! Počasí v těchto místech Alp je poněkud zajímavé: po ránu, kdy je polojasno, se začne z kopců vlivem tepla vypařovat pára. Ta vytvoří oblačnost, z které asi po třech hodinách začne pršet. Je to takový zrychlený koloběh vody v přírodě.
Sedlo Obdacher Sattel dosahujeme za sucha. Ale po chvilce sjezdu začíná neúprosně mrholit a později pršet. Zatím používáme jen nepromokavé bundy, které jsme si vzhledem k rannímu polojasnu schovali někam hlouběji do brašen. Zato krém na opalování nalézáme ihned.
Kousek od Twimbergu opět obdivujeme mamutí stavbu dálničního mostu přes údolí. Výšku pilířů odhadujeme tak na 40 až 50 metrů. Stále mírně prší. Proto zastavujeme na odpočívadle ve Wolfsbergu a vaříme si oběd. Počasí se umoudřuje. Je krásně vidět rozpadající se oblačnost od východu. Těžká mračna halí kopce za nimi jen do jejich poloviční výšky. Tam někde na kopečkách pociťují inverzi.
Po obědní půlhodinové pauze pokračujeme ke křižovatce St. Jakob. Nepříjemně zjišťujeme táhlé stoupání do Limbergu. Toto stoupání je neočekávané, ale bohužel z automapy v měřítku 1 : 200 000 se stoupání nedají jednoznačně zjistit.
Zde se objevuje první technický problém na bráchově kole. Z ničeho nic mu začíná vrzat ve šlapátku. Závada technicky zanedbatelná. Jeho to ale psychicky tak zdeptalo, že chtěl jet nejbližším vlakem domů. Na odpočívadle tedy rozděláváme šlapátko. Marně. Ivoš je vzteky bez sebe. Do šlapátka kope. Naštvu se tedy i já a stříknu trochu silikonového oleje s grafitem do středové osy. A je klid! Může se jet spokojeně dál.
Opět frčíme z kopce až do Völkermarktu. Dokupujeme něco pečiva a pochutin a svačíme. Počasí je parádní. Po tomto oddechu přejíždíme jezero Völkermarkter Stausee. Od tohoto místa budeme již asi 40 km stoupat z 462 m n. m. do výšky 1218 m n. m., kde je hraniční přechod Rakousko–Slovinsko.
Stoupání je zajímavé. Silnice se zdá být z kopce, ale šlapeme tak, jako bychom jeli vzhůru. Když se ohlédneme za sebe, je silnice za námi do kopce. Tak jedeme dolů nebo nahoru? Nejsme si zcela jisti. Buď jsme už tak ztahaní, nebo máme halucinace.
Kousek za obcí Bad Vellach má Ivoš defekt. Ten rozhodl o tom, že je čas přenocovat. Stavíme tedy stan nedaleko od silnice v lese u staré nejméně 10 let opuštěné chatrče. Po chvíli slyšíme vrzání brzd jiných bicyklů. A hele! Tři cyklisti se zde pravděpodobně chtějí zabydlet také. Prohodíme s nimi pár zdvořilostních vět. Jsou to Maďaři a patrně jedou stejným směrem jako my. Bohužel v lese je docela málo místa na stavění dalšího stanu. „Good night!“ popřejí po chvíli a jedou hledat jiné místo k přespání.
Ještě před zalehnutím vyměňujeme duši, abychom měli ráno klid a mohli se věnovat jen jízdě. Ke hranicím je to asi 13 km stoupání serpentinami.
19.7.2000 - středa. Bad Vellach, hr. přechod Rakousko - Slovinsko, Kranj, Cerkno, Most na Soči: 130,32 km
Po vydatné snídani (a že jí bylo třeba) stoupáme serpentinami na hraniční přechod Rakousko–Slovinsko. Čeká nás 17 km neustálého stoupání. Ráno je slunečné ale chladné. Od pusy nám jde pára. Funíme do kopce a každou chvíli se zastavíme u studánky s pramenitou pitnou vodou.
Teprve až teď se nám otevírají horské scenerie. Vidíme konečně i skalnaté stěny s výškou okolo 2500 metrů nad mořem. Stoupání 17 km nám trvá asi od osmi ráno až do 11 hodin dopoledne, kdy se ocitáme konečně na hranici Slovinska. Hraniční přechod je takřka prázdný. Ještě se fotíme u tabule s nápisem Seebergasttel 1218 m. Je to náš nejvyšší bod na této cestě.
Prokazujeme se pasem. Celník hned na nás poznává, že jedeme k moři. Nechtějí po nás nic zvláštního, jen pasy. Teď to máme k moři ještě asi 200 km víceméně z kopečka. Zdravíme česky „nashledanou“ a pádíme serpentinami dolů, abychom to, co šlapeme vzhůru 3 hodiny, sjeli dolů za 45 minut.
Musím přiznat, že jsem měl o Slovinsku trochu zkreslené představy. Myslel jsem si, že tento stát je zaostalejší, než jakého jsem jej viděl. Podle pořadu, který jsem viděl nedávno v TV, předčilo Slovinsko prý už i Španělsko. Klobouk dolů. Také je zde pro Čecha počertech draho. Asi jako v Chorvatsku 5 až 6 krát dráž než v ČR. Například litr plnotučného mléka zde přijde asi na 60 Kč.
Jedeme z kopce asi 50 km. Dojíždíme do města Kranj. Snažíme se vyměnit 50 DM na slovinské tolary. Ale ouha! Banky a snad všechny směnárny mají polední pauzu do 14 hodin. Nemůžeme se tak dlouho zdržet. Nakonec v jedné bance máme štěstí a dostáváme za 50 marek něco přes 5000 slovinských tolarů. Zjišťujeme, že tato sumička nám tak akorát stačí na jeden menší nákup pečiva, mléka, dvou paštik a dvou koláčů. Pěkně draho! A to jsme volili nějaký ten supermarket.
Po vydatném, ale drahém obědě bereme kurz na Cerkno. Chytla nás menší přeháňka. Provoz je zde poněkud hustší. Bohužel k naší neblahosti zjišťujeme, že do Cerkna to je 20 km do kopce. Zase jedno překvapení, které se z map nedalo vyčíst. Odměnou nám je alespoň krásný výhled do cerkenské krajiny.
Od městečka Cerkno opět klesáme. Teď už nás snad nepotká žádný nepříjemný kopec. Jedeme paralelně s řekou Cerknicí. Cesta je takřka zaříznuta ve svahu skalnatých kopců. Musíme dávat pozor, abychom se nepraštili do hlavy o vyčnívající skalní útesy, jelikož se s koly tlačíme co nejvíce ke straně kvůli silničnímu provozu.
Jede se nám výborně. Cesta se neustále svažuje dolů, proto se snažíme ujet dnes co nejvíce kilometrů. Nakonec uleháme kousek od městečka Most na Soči. Nedaleko našeho noclehu již teče řeka Soča. Na této řece je zvláštní její světle modrá neprůhledná barva. Zbarvení je pravděpodobně od vápencovitých skalisek, kudy řeka protéká.
Jelikož stanujeme dnes na trochu nápadném místě, děláme do setmění činnosti jako je masáž nohou, večeře, kafíčko. Až k večeru stavíme stan. V dálce je slyšet bouřka a v noci nám prší.
20.7.2000 - čtvrtek. Most na Soči, Kanal, Nova Gorica, hr. přechod Slovinsko–Itálie, Gorizia, Sistiana: 75 km
Po deštivé noci se naštěstí budíme do slunečného rána. Dnes nemusíme tak spěchat, protože nás čeká něco kolem 75 km. Cesta je neustále mírně z kopečka. Klesáme zároveň s řekou Sočou. Od města Kanal je provoz docela hustý. Je zde pravděpodobně nějaká vápenka, a tak je silnice plná těžkých nákladních aut. Řidiči jsou však velice ohleduplní. Klidně jedou za námi naší rychlostí i několik minut, pokud nevidí před sebe, aby mohli bezpečně předjet. Snažíme se být také ohleduplní a ukazujeme, že mohou bezpečně předjet. Odměnou nám je zatroubení na pozdrav.
Větší starost nám dělá opět šlapátko na Ivošově stroji. Klika se neúprosně povoluje. Nemáme nástrčák a nemůžeme pevně dotáhnout matici. Dotahujeme ji tedy nouzově asi jednou za 5 km kombinačkami. Bohužel je to špatné. Od vyviklané kliky se začíná i vyviklávat středová osa. Nedá se nic dělat, ale v Nové Gorici budeme muset dát kolo stůj co stůj nějakým způsobem do pořádku.
Snažíme se koupit někde 14-ku nástrčák. Máme smůlu i v dosti vybaveném obchodě s motoristickým nářadím. Hledáme tedy alespoň autodílnu s hodným mechanikem, který by nám dotáhl alespoň tu kliku. Náhodou nacházíme cykloservis. Již na pohled je velmi kvalitní. Uvnitř dílny to vypadá jako v depu F1. Ukazujeme, v čem máme problém. Opraví nám to na počkání, jen co doopraví bicykl před námi. Za práci si nic neúčtuje, ale za originální Shimano zapouzdřenou osu chce 25 DM. Finančně to není problém. Peníze máme, ale jen marky. Tolarů máme asi jen 500. Nestojím o to, abych zaplatil 100markovou bankovkou a bylo mi vráceno v tolarech. Opravdu nevím, co bych si s tolary počal, když jsem kousek od Itálie a do Slovinska už nepojedeme. Naštěstí je za rohem směnárna. Rozměňuji 100 DM na několik desetimarkových bankovek. Platím tedy po dohodě s prodavačem 20 DM a 500 tolarů. Nakonec jsme všichni spokojeni. Fakt kvalitní servis!
Teď se už jede fajn! Za pár minut projíždíme hranicí. Na tomto hraničním přechodě je to opravdu podivné. Všichni si tu jezdí, jako by zde přechod ani nebyl. Připadám si skoro trapně, když mávám svým pasem na celníky. Nikdo si nás moc nevšímá. Nakonec si nás jeden celník všiml a podivně mávl rukou tak, že nevíme, máme-li počkat nebo jet dál. Nakonec jedeme dál, ať se děje, co se děje.
Počasí je zde už docela letní. Jedeme jen v kraťasech a tričku. Neustále vyhlížíme moře. Konečně! Konečně vidíme moře. Je asi 14 hodin. Po nějakých 650 km od českých
hranic je tu moře – náš cíl.
Teď ještě najít dobrý kemp. Kemp ve městě Monfalcone považujeme za moc „přístavní“. Podle mapy je ještě jeden kemp u městečka Sistiana. Jedeme tam. Po malých trablech nacházíme i kemp. Stojí to zde 41 tisíc lir na 2 osoby a jeden stan. To je teda „paleta“. Původně jsem chtěl koupit alespoň 2 dny v kempu, ale recepční nám nabízí platbu až při odjezdu z kempu. To se nám hodí, i když naše pasy si bere jako zástavu. Moc se nám to nelíbí, ale co se dá dělat.
Kemp je na dosti dobré úrovni. Na Italy je tu velice čisto a útulno. Dostáváme na recepci mapu kempu. Zjišťujeme, že kemp je poněkud rozlehlý. Je tu bazén, tenisové kurty, minimarket a bůhví co ještě. Zastavujeme nedaleko recepce v málo obydleném koutku kempu.
Ze všeho nejdříve se jdeme osprchovat. Kupodivu je zde teplá voda zdarma. Vaříme něco k večeři a jdeme si koupit víno do minimarketu, abychom oslavili cíl naší cesty. Za 1700 lir kupujeme litr bílého a litr červeného vína v krabici. Popíjíme víno ve stanu a těšíme se na cestu zpět. Opojeni vínem usínáme jako špalci.
Den u moře a návrat vlakem. 21.7.2000 - pátek: Sistiana - Monfalcone, Tarvisio - Villach: 35 km
Druhý den v kempu se věnujeme našemu cyklistickému oblečení. Je zapotřebí vyprat. Moje cyklistické kraťasy a kalhoty jsou ozdobeny solnými mapami. Bratrovy svršky jakbysmet. I po stránce pachové je to hrůza. Pereme tedy v umyvadle ve studené vodě za pomocí pracího prášku do studené vody. Jde to snadno do doby, kdy přiběhne nějaká Italka a upozorňuje nás na to, že pereme v umyvadle určeném na umývání nádobí. Jsme u konce s praním, a tak se už k jinému umyvadlu stěhovat nebudeme. Po asi dvaceti minutách úspěšně věšíme prádlo na šňůru a jdeme se konečně podívat k moři.
Kemp Mare Pineta v Sistianě je asi necelých 100 m nad mořem. Slízáme tedy porostem k moři. Pláže jsou oblázkové a docela prázdné. Zřejmě počasí s teplotou okolo 28 stupňů moc nadšenců k moři netáhne. Ivoš je ve svých 25 letech poprvé u moře. Jeho první postřeh byl na úkor mořských vln – spíše nevln. Voda byla klidná jako zrcadlo. Druhý postřeh byl k slanosti vody. Prohlásil, že voda je slaná jako mámina voda na přípravu špaget. No, když už jsme sem jeli 6 dnů, tak se alespoň vykoupeme! Moře je docela teplé. Největší vlny však zažíváme, jen když přejede výletní loď.
Po hodině odcházíme zpět do kempu. Po delší úvaze se rozhodujeme ještě dnes se vydat na zpáteční cestu. Použijeme vlak. Po obědě balíme, kupujeme pohlednice, platíme 41 tisíc lir za kemp a jedeme k nejbližší vlakové stanici, která je ve městě Monfalcone. Myslím si, že za 100 marek se dostaneme vlakem až do Břeclavi.
V Monfalcone chvíli hledáme nádraží. Je poněkud zastrčené bokem. Podle mapy známe přibližný směr, kudy by se dalo vlakem nejjednodušeji dostat do Rakouska. Bohužel zaměstnanec místních drah nás na otázku mezinárodních spojů odkazuje na informační kancelář v Udine. Kupujeme tady lístek do Udine – je to stejně při cestě. Před tím si musíme nechat vysvětlit, jak se vůbec používá lístek na vlak pro nás a pro bicykly. Je to podobné jako v pražském metru. I zde platí něco jako obdoba naší zjednodušené přepravy kol na našich ČD. Do Udine to je po kolejích asi 56 km. Lístek pro osobu stojí 6300 lir a pro kolo 7000 lir. Lístek na kolo však platí snad do všech vlaků po dobu 24 hodin.
V Udine jsme vlakem asi za hodinu. Jsme mile překvapeni pohodlností a ochotou zaměstnanců místních drah. Jejich druhá třída připomíná naši první. V Udine nás čekají menší problémy a zklamání. Je problém sehnat mezinárodní vlak, který by jel ještě dnes a umožňoval přepravu jízdních kol. Dnes se s koly dostaneme nejdále do Carnia. Odtud autobusem (pokud řidič dovolí naložit kola) do Tarvisia, které je asi 7 km od rakouských hranic a 25 km od Villachu. Nezbývá nám nic jiného, než to podstoupit.
Chybí nám liry na zaplacení. Jdeme tedy se třiceti markami do banky směnit na liry. Jenomže odměna sedmi marek za výměnu se nám zdá dosti značná. No nic, zkusíme bankomat. Oba dva jsme si před cestou zařídili platební kartu Maestro, kterou je možno používat v zahraničních bankomatech. Vybíráme nejmenší možnou částku 50 tisíc lir a kupujeme lístky do Carnia. V Carniu jsme asi za 1 hodinu a 20 minut.
Co teď? Žádný další vlak do Rakouska odtud nejede. Nedovedeme si představit, že jen tak naložíme kola do autobusu směr Tarvisio. K našemu překvapení nás usměvavý řidič v poklidu naložil do autobusu i s koly. Na otázku, co budeme platit, se jen smál a nic nechtěl – vůbec nic! Měli jsme trochu obavu z toho, jestli jsme si s ním rozuměli a jestli nebude třeba chtít zaplatit při vystoupení. Přece jenom těch lir zas už tolik nemáme.
Projíždíme tedy asi dalších 50 km autobusem. Uvažujeme, co je to za spoj, který po nás nechce peníze. Pravděpodobně to je nějaká náhrada za vlakové spojení, které zde kdysi existovalo. Jedeme po silnici, se kterou mimo jiné vede takřka paralelně dálnice a kolejová trať bez kolejí. Pravděpodobně to byla jednokolejka, která dosloužila. Nová moderní trať vede jinudy, tudíž obce, které byly na jednokolejce závislé, jsou teď odkázány na tuto autobusovou dopravu.
V osm večer jsme na nádraží v Tarvisiu, abychom zjistili, že do Villachu dnes nic nejede. Nevadí! Do tmy je daleko, a tak sedáme na kolo a do Villach ještě dnes dojedeme. Je to asi 25 km pořád z kopce. Máme průměr kolem 25 km/h a ve Villach na nádraží, které jsme také chvilku hledali, jsme asi kolem půl desáté večer.
I zde nás čeká malé zklamání. Žádný večerní či noční vlak do Vídně nejede. I kdyby jel, nevíme, kde koupit jízdenku, poněvadž kasy jsou od osmi večer zavřené. Nejbližší vlak jede v 6:30. Jdeme spát kousek od kolejového seřadiště s tím, že v půl šesté vstaneme a pojedeme na nádraží. Noc je rušná. Celou noc zde probíhá posunování a není tedy problém nezaspat.
22.7.2000 - sobota. Vídeň jižní nádraží - Vídeň severní nádraží, Bernhardsthal - Břeclav: 25 km
V šest ráno jsme na nádraží jako na koni. Kupujeme lístek do Vídně. Tento vlak je poněkud dražší, protože je to InterCity, ale alespoň jede přímo až do Vídně a je tam v jedenáct hodin! Máme chvilku času, který věnujeme snídani. Vlak zde jízdu začíná a je už v předstihu připraven. Nakládáme kola a necháme se v klidu vést alpskou krajinou do Vídně. IC jede opravdu přesně na minutu!
Ve Vídni na Jižním nádraží jsme včas. Sháníme se po vlaku do Břeclavi. Ze Severního nádraží jede vlak až kolem půl páté odpoledne. V informační kanceláři dostávám mapu Vídně a dereme se skrz Vídeň na jiné nádraží. Kupodivu nám to jde dobře. Za necelou hodinku jsme na místě. Máme štěstí. Vlak nám jede za 30 minut do Bernhardsthalu.
S přibližováním domova se nám jede čím dál lépe. Nic nevadí tomu, že cestu vlakem končíme asi 12 km před Břeclaví. Oněch 12 km jedeme takřka závodně a za pár minut jsme na hranicích a za další chvilku v Břeclavi na nádraží. Vlak jede za 10 minut.
V šest hodin odpoledne jsme definitivně na konci naší cesty!
Závěrem: Celkem jsme ujeli něco kolem 750 km. Cesta byla jakousi naší první zkušeností s cykloturistikou mimo Česko. Nešlo o nějaké lámání rekordů a ukrajování co největších porcí cesty. Šlo o zkušenost, svobodu a radost z cestování, o to najít odvahu na další velké výpravy.
