Na světě je spoustu míst, kam bych se chtěl podívat. Je i spousta míst, kam jsem s dostal a určitě zbude mnoho míst, kam se nikdy nedostanu. Z této myšlenky jsem chtěl vyjít při plánování letošní dovolené na kole. Letos jsem se chtěl opravdu podívat s kolem k moři, ale nechtělo se mně nikam, kam bych musel zajišťovat jakoukoliv dopravu, ať už autobusovou, vlakovou či jinou. 
Nejbližší moře stále zůstává Jadranské moře, tudíž pojedeme tam. Projet si Alpy, to je docela výzva, i když nenavštívíme zrovna ty největší alpské velikány.Bohužel letošní cyklistickej trénink je naprosto mizernej. S Martinou se na kolo dostáváme opravdu sporadicky. Většinou nás o jízdu na kole okrádá špatný počasí nebo nějaká úplně jiná akce. Na víkendovku se dostáváme jen dvakrát a to v květnu a v červnu. Takže naše celková bilance před odjezdem je opravdu bídná. Já mám něco kolem dvou tisíc km a Martina asi o tisíc míň. Navíc při druhé víkendovce kdy jsme jeli na kolech z Jeseníku přes Litovel a Blansko do Skutče, jsme byli nuceni se nad sebou zamyslet, zda-li je rozumný vyrazit kolmo k moři a zpět. Prostě jsme během čtyř dnů těžce pocítili fyzickou nepřipravenost.Ale jak už to bývá, kam jinam na dovolenou než na kolo. Oba si stejně nedovedeme představit válení se u moře nebo kde jinde a tak je trasa naplánována tam, kam dojedeme. Podřizujeme cyklotúru heslu „i cesta je cíl“. Když nebudeme moct, nepojedeme až k moři, otočíme se a zvolna se vrátíme. Vždyť Alpy jsou taky nádherný nebo ne?
Trasa je předběžně naplánována s cílem v italském přímořském letovisku Grado. Opravdu jsem nechtěl opakovat cestu znovu do Sistiany, kde jsem byl s bráchou před čtyřmi lety. Cestou do Grada bychom měli ujet asi 1100 km během asi osmi až devíti dnů. Jelikož máme k dispozici 3 týdny, zbude nám při pětidenním odpočinku u moře stejnej počet dnů na cestu do ČR. Na hranice s Rakouskem se přiblížíme vlakem a to do Vyššího Brodu.
Je pátek 30.7.2004. Končím dřív v práci. Vlakem před šestou odpoledne vyrážíme směr Havlíčkův Brod, Jihlava, Cerekev do Veselí nad Lužnicí, kde máme přenocovat a brzy ráno vyrazit vlakem dál do Vyššího Brodu.
Bohužel hned od začátku se cesta vlakem komplikuje. Kdesi na trase mezi Pardubicema a Žďárcem u Skutče je výluka, tudíž do Žďárce přijíždí jen malý motorový vlak. Kola se vlezou jen tak taktak, a průvodčí hned nadává, že kola jen bez báglů a kdesi cosi. Slušně se jí snažíme vyjít vstříc s naložením kol a vysvětlit jí, že není v lidských silách vše odstrojit a zase ustrojit při každým přesedání na další spoj. I tak je průvodčí docela nepříjemná a ukazuje, kdo je ve vlaku vlastně pánem (paní). Nakonec, když se vše vejde a nebrání provozu osobám vykonávajícím službu, je klid.
Tímto způsobem se dostáváme po deváté večerní do Veselí nad Lužnicí. Nutno podotknout, že ne všude byl problém s přepravou obáglovaných kol. Vše prostě záleží na lidech a na domluvě. I tak ale na celé naší cestě bylo paradoxně nejvíc potíží na ČD.
31.7.2004 - sobota. Vyšší Brod, Linz, Weichstetten: 71,13 km
Budíček je v 5:20. Vstáváme v kempu, kam jsme dorazili včera pozdě večer. Balení našeho novýho stanu trvá jen chvíli, poněvadž jsme rozložili jen vnitřní část stanu. Během asi 45 minut jsme na nádraží. Stíháme si dát ještě kafe z automatu a posnídat z domova udělané řízky. Počasí je nádherný letní a nálada odhodlaně cestovatelská. Martina je z cesty trochu nervózní a já se jí moc nedivím, protože nás cestou čeká několik sedel, z čehož nejvyšší je 1738 metrů nad mořem. I pro mě to bude záhul.
Dvě hodiny před polednem jsme ve Vyšším Brodě. Po zorientování šlapeme cestou k hraničnímu přechodu Studánky. Ve stejnojmenné obci nakupujeme naposledy za koruny ještě to, co by nám mohlo scházet – dokonce i půllitr rumu na oslavu zahájení cesty.I přes to, že jsou kola naložený k prasknutí, jede se nám do kopce relativně pěkně – sám se tomu divím. I Martina je na tom dobře. Cesta ubíhá příjemně a ž k hranicím je to mírně a táhle do kopce. Netrvá dlouho a jsme na hraničním přechodu. Nechápu, proč chtějí vidět náš pas, když jsme od května v unii. Martina má v pasu fotku skoro deset let starou a celník by nejraději viděl ještě jeden doklad. Bohužel. Nakonec se smiřuje s podobou na fotu. Na rakouské straně je vše hladší. Jedeme s mávnutím celníkovy ruky.
Asi pět km za hranicema začíná klesání. To nepravidelně pokračuje až do Linzu, kudy protýká Dunaj. Něco kolem páté odpoledne už sedíme na břehu Dunaje a odpočíváme. Pak se ještě zastavujeme na náměstí. Panuje zde letní pohoda a Rakušané a turisti odpočívají na zahrádkách místních restaurací a kavárniček.
Opouštíme Linz a k spánku nacházíme louku na vyvýšeným plácku nedaleko lesíka. Četnost bodavého hmyzu nás nutí urychleně postavit vnitřní část stanu a použít repelent. Sázíme na pěkné noční počasí a opět nestavíme vnější část stanu. Při setmění už ležíme ve stanu a popíjíme rum. Plácáme o všem. Oba máme rádi takovýto večery. Je nádherná a teplá noc s úplňkem.
1.8.2004 - neděle. Weichstetten, Sierning, Spital a.p.: 75,0 km
Ráno se budím s permoníkem v hlavě. Rumu bylo asi více, než je zdrávo, ale stejně ještě něco zbylo.Snídáme v nádherným ránu. Protože jsme na začátku cesty, je ke snídaní bohatý výběr. I tak se snažíme alespoň trochu šetřit. Vzpomenu si, když jsem s Martinou nakupoval proviant na cestu, byla z toho tenkrát nějaké přejetá. Ono nakoupit a vést sedm kilo jídla jednoho překvapí – a to není moc! Jídlo máme jen na cestu tam. Na cestě už kupujeme jen pečivo. Rakousko je pro nás pořád drahý.
Míříme k Sierningu. Několik km před Sierningem jsou již vidět v dálce Alpy. Martinu tak trochu jímá hrůza z velikosti pohoří (a to jsme jen „v předhůří“).
Po projetí Sierningu se dostáváme k řece Steyr. Potkáváme místního cyklistu a vlastně díky němu dostává celá naše cesta jiný – lepší charakter. Ptáme se na cestu. Náš původní plán byl jet po silnici. K našemu překvapení vede kolem řeky pěkná cyklostezka našim směrem. A co víc! Údolím vede muzejní funkční úzkokolejná železnice – obdoba naší úzkokolejky v Jindřichově Hradci.
V Aschachu si máčíme nohy v ledové vodě Steyru. Ve vodě vydržíme asi jen 30 sekund. Chladíme se teda alespoň v obličeji a na rukou. V tom vedru je to perfiš!
Podél řeky jedeme pohodovou cestou směr město Klaus. Cestou kolem nás projíždí úzkokolejný vláček. Ten dává tomu všemu ještě větší romantiku.
Odpoledne jsme na konci Steyrtalradweg ve městě Klaus. Je zde přehrada. Několik km za Klausem nás dohání mírná dešťová přeháňka. Přečkáváme ji na benzince. Naštěstí je to záležitost jen několika minut.
Další část cesty pokračujeme po silnici směrem k Phyrn Pass – prvnímu sedlu. To bychom měli přejet až zítra. Cestou naštěstí potkáváme další cyklostezku. Jedeme tedy na ni. Cyklostezka je krásná, ale bohužel prodlužuje naši cestu. Ocitáme se kdesi u jakéhosi ZOO a nevíme, kde přesně jsme. Začínáme být unavení a místo ke spánku není.
Po asi desetikilometrové zajížďce se konečně napojujeme na silnici k Pyhrn Pass. Jsme nuceni přenocovat na louce nedaleko města Spitall.
V noci je bouřka a průtž mračen.
2.8.2004 - pondělí. Spital a.p., Liecen, Haus: 66 km
Naštěstí je ráno mnohem přívětivější než byla noc. Totiž celou noc pěkně lilo a bouřilo a špatně se spalo.
Balíme mokrej stan a chystáme se na první sedlo 945 metrů nad mořem. Martina je trochu nervózní, protože si moc nevěří a moc dobře ví, že letošní fyzická 
připravenost není nejrůžovější. Počasí je po bouřce svěží a naštěstí nebudeme mít do kopce hic.
připravenost není nejrůžovější. Počasí je po bouřce svěží a naštěstí nebudeme mít do kopce hic.Každý ráno chvíli trvá, než se rozhýbeme. Rituálně vždy snídáme. Potom hledáme něco, kde bychom mohli spáchat hygienu. Navíc někdy i nakupujeme a než se vše toto vykoná je něco kolem desáté nebo jedenácté dopoledne.
Naštěstí dnes je start poněkud rychlejší. Je pondělí a provoz je poněkud hustší , než byl včera. Do kopce to jde ztuha. Odpočíváme často, ale jde to nad očekávání dobře. Dvě hodiny před polednem jsme v sedle. Slavnostně se fotíme u cedule s hodnotou 945 metrů nad mořem, jako bychom byli někde na Mont Everestu.
Dvoudenní problémy s tachometrem se vyhrocují. S nejvědší pravděpodobností došla baterka a to bez varování. Kdybych měl pochybnosti o její nekvalitě, určitě bych ji vyměnil už v ČR. Bohužel jsme takto nuceni v Liezenu koupit za 5 euro baterku novou. Bez tachometru se prostě jet nedá!
V Liezenu se napojujeme na cyklostezku Ennstalradweg. Vede pěkně kolem řeky Enns. Prakticky žádné stoupání a ani klesání. Jedeme proti proudu. Je fakt, že se cesta proti silnici dost klikatí, ale za to pohodlí a dopravní klid to stojí. Navíc kolem nás jsou nádherný velký kopce a hory. Jsme v horách a jedeme takřka po rovince. Navíc cestou potkáváme Čechy a dáváme se s nima do řeči. Jsou zde taky s kolama, ale jsou na lehko narozdíl od nás.
K večeru, jako vždy, není místo na spaní. Kolem samý louky a pastviny a žádnej kloudnej les. S povděkem stavíme stan v zákoutí na louce nedaleko řeky. Je nás vidět jen málo a ten kůň, co se pase kousek od stanu za plotem, ten nám až tak nevadí. Ráno se prostě rychle sbalíme pro případ, že by se někdo pokusil kosit trávu na našem nocležišti.
3.8.2004 - úterý. Haus, Taurenpas, Mauntendorf: 78,06 km
Po ránu malou rozcvičkou dojíždíme do městečka Haus. Martinu trápí komáří bodnutí na nohách, které je naštěstí dnes oteklé míň než včera.
Na místním nádraží pácháme ranní hygienu. Rakouská nádraží jsou čistá a celou cestu po Rakousku nám poskytují útočiště coby WC, vodu a mýdlo.
Podél Enns dojíždíme v pohodě až do Radstadtu. Zde opouštíme Enns vydáváme se vstříc dalšímu sedlu, které je ve výšce 1738 metrů. Ještě před tím se pořádně posilňujeme. Dnes je k obědu bramborová kaše se salámkem Vysočina. Pěkně nás to zaplácává a jako dezert je pišingr.
Něco po druhé hodině odpolední to nastává. Silnice se z ničeho nic láme do kopce a na rozehřátí máme stoupání 16%. Martinino sebevědomí je sraženou jedním bezohledným Rakušanem, kterej na ni pokřikuje ať pořádně šlape.Musím přiznat, že tento kopec je něco příšernýho. Je vedro a stoupání se na 12 km pohybuje v rozmezí od 12% do 18%. Martina chvílemi kolo tlačí. Mně se daří naštěstí stále šlapat a odpočívat čekáním na Martinu.
Cestou nás občas předjede nějaký ten cyklista „galuskáč“ a pozdraví jen tak na půl huby, neb toho má taky plný brýle.
Toto dvanáctikilometrové stoupání nám zabírá 3 hodiny a tři čtvrtě. Ke konci si cesta s náma ještě zavtipkuje a to tak, že když si myslíme, že jsme na hoře, tak nás ještě pošle několik desítek metrů dolů a zase nahoru. Psychicky je to frustrující. Konečně v 6 večer jsme v sedle ve výšce 1738 metrů v lyžařském středisku Obertauern.
Musíme si zde odpočinout a posilnit. Martina posílá vítězoslavnou SMS do Rychnova k rodičům, poněvadž je právem pyšná.
Jelikož na nás tlačí čas, musíme dál. V mapě je zakresleno sice ještě jedno sedlo naším směrem a to ve výšce 1100 metrů, ale žádný jsme nepotkali, tudíž si to krásně šupajdíme z kopečka. Je to o něco rychlejší, ale ne zas tak moc, protože musíme často zastavovat, abychom samým bržděním nezatavily pláště do ráfků.
Pomalinku se šeří a my klasicky nemáme kde spát. Lesy jsou oplocený a tam, kde není les, je pastvina s krávama.
Vypadá to dost blbě, ale jako náhodou potkáváme kemp. Cena je 19 euro na noc. Pokaždé když jsem v cizině, tyhle ceny mě rozesmutní a naštvou. I když je kemp super s vyhřívanýma sprchama a pěkným trávníkem, bolí mě u srdce z této pro Čechy relativně velké ceny. Vykoupením tohoto, je snad jen to, že Martina nutně chce hygienu a stejně není místo k přespání někde jinde.
4.8.2004 - středa. Mautendorf, Katchberg, Lesnig: 68,80 km
Ráno je stejně tak krásný jako tento kemp. Daří se nám vyrazit relativně brzo a až na malé bloudění v Mautendorfu jde vše až do St. Michael hladce. Tam nastupuje brutální sedlo číslo dvě a to Katschberg. Je sice o něco nižší než Obertauern (1641 m nad mořem), ale stoupání je na šesti km konstantně 16 – 18%. To se dá 
vydržet opravdu jen silou vůle. Pokud někdo z nás zastaví, už se mu nepodaří nasednout a rozjet se. Hodně kola tlačíme. Když bolí ruce z tlačení, šlapeme. Nasednout se dá jen tak, že se rozjedeme mírně z kopečka na levou stranu silnice a stočíme zpět do kopce.
vydržet opravdu jen silou vůle. Pokud někdo z nás zastaví, už se mu nepodaří nasednout a rozjet se. Hodně kola tlačíme. Když bolí ruce z tlačení, šlapeme. Nasednout se dá jen tak, že se rozjedeme mírně z kopečka na levou stranu silnice a stočíme zpět do kopce.Po dvou hodinách boje jsme v sedle. V restauracích už papkají všichni ti, co vyjeli na horu autem a jsou z toho děsně vyhládlí. My chvíli odpočíváme a jedeme dolů. Je to svým způsobem taky dřina, poněvadž neustále brzdíme a chladíme ráfky. Konečně asi po šesti km se klesání zmírní a my s lehkým přikrmováním pedálů pokračujeme dolů do města Spittal am der Drau.
Cestou nás uchvacuje dálnice, která je dobrých 30 km vedena na pilířích po naší levé straně. Esteticky je to sice zásah do okolní krajiny, ale jako stavba to je něco obrovskýho. Nechápu, jak toto někdo dokáže postavit.
V této krajině před Spittalem je už cítit mořskej vzduch. Je teplo a vlhko. Pozdě odpoledne jsme u řeky Drávy a proti proudu pokračujeme tak dlouho, dokud nenajdeme na louce u řeky místo na spaní.
5.8.2004 - čtvrtek. Lesnig, Waisach, Hermagor, Watshig: 65,53 km
Ráno se drkocáme cestou, o které si myslíme, že je to Drávská cyklostezka. Dosti nadáváme, ale jak se ukazuje zbytečně, protože jsme na jiné cestě než na Drávské. Po dvou km se napojujeme na tu pravou cestu.V Greifendorfu přejíždíme na jinou stezku, která vede k jezeru Waisensee. Na radu místních cyklistů volíme tuto cestu, neboť silnice je prý hodně strmá. Ono cyklostzka je nakonec taky strmá. Alespoň není s provozem. Potkáváme cestou Slovince. Martina se s ním vybavuje o cestě a tak jako vždy odkud a kam.
Dereme se k Waisensee a jsme vedrem úplně hyn. Na vrcholu Kreuzbergu se naštěstí cesta láme dolů a my sjíždíme z kopce ž k řece Gail do města Hermagor. Pokračujeme cestou proti proudu řeky Gail. Místo na spaní nacházíme u cyklostezky za hromadou dřeva na malém zchátralém hřišti.
večer se jdeme koupat do Gailu. No, voda je teda pěkně ledová. Je to jen ponořit se a ven.
V noci s ztrhla obrovská bouřka. Nemám bouřky rád ani indoor a ani outdoor. Martina neustále tvrdí, že jí bouřky nevadí, ba naopak. Faktem je, že po noční bouřce u řeky Gail, změnila názor. Bouřka se nad údolím držela několik hodin. Blesky byly tak časté, že několikrát tvořily permanentní světlo. A ten rámus! Nemohl jsem spát a Martina jakbysmet.
6.8.2004 - pátek. Watshig, Nasfeldpas, Pontebba, Artegna: 76,47 km
Po bouřce je ráno svěží. Vše je mokrý a naše oblečení v taškách také. Stan balíme za mokra. Nebudeme čekat, než uschne.
4 km jedeme do Tröpolachu. Odtud začneme stoupat deset km na do posledního sedla na naší cestě směrem k moři. Počasí nám do sedla opět přeje až moc. Po 
každých dvou km a později po každým km zastavujeme a oddychujeme. Jedna ze zastávek je u jezírka Badensee s vodou v barvě modré skalice.
každých dvou km a později po každým km zastavujeme a oddychujeme. Jedna ze zastávek je u jezírka Badensee s vodou v barvě modré skalice.Na oběd jsme v sedle Nassfedlpass. Zde taky obědváme. Během několika málo minut se zatáhlo a začalo hustě pršet. Taky teplota vzduchu slezla o několik stupňů tak, že nám začala být dost zima. Vzhledem k tomu, že jsme se nestačili a ni pořádně oblíct a doběhnout pod nějakou nejbližší střechu, sedíme mezi fošnama kdesi u jezera a sledujeme nešvary počasí. Skoro hodinu prší a my se nemůžeme hnout, protože bychom totálně promokli, než bychom se dostali pod nejbližší střechu.
Po hodině, když už jen sem tam kape, vylízáme z prken a konečně jedeme dolů nyní už po italské straně.
Itálie na sebe vždy upoutá svojí nečistotou. To je možný sledovat hned na prvním odpočívadle, kde koše přetíkají odpadkama a odpočívadlo je celkově v chatrném stavu stejně jako silnice či zábradlí nebo svodidla.
Na této straně hor je patrné i to, že krajina byla nedávno (asi tak 2 roky zpět) zasažena zničujícím deštěm. Koryta potůčků jsou hluboce vyhloubena kdysi divokou vodou.
Asi po hodině sjíždění jsme v prvním italským městě Pontebba. Vypadá to zde strašidelně. Podobně jako v Drákulově městě. Vše je šedý, tmavý, starý a rozbitý. Doufáme, že se nám podaří ujet ještě kus cesty za Pontebbu, abychom nemuseli spát v této hororové krajině.
Navíc musím cestou řešit můj defekt na zadním kole. Cestou jsem nabral nějakou železnou šponu. Defekt řeším flastrem. Kupodivu se podařilo hned na poprvé.
Naše přání o spaní jinde než u Pontebby se vyplnilo. Nakonec spíme v hájku za městem Artegna.
7.8.2004 - sobota. Artegna, Udine, Grado: 75,57 km
Dnes je tak trochu slavnostní den. Měli bychom dorazit do Grada a k moři.
Počasí je horký a my po hlavní silnici jedeme do Udine. Cesta ubíhá dobře, ale víceméně je dost nudná. Jedeme mírně z kopce průměrnou rychlostí 19.5 km/h. Až na pár drobností není vidět nic zvláštního. Všude je zemědělství. Před objedem jsme v Udine. Díky ochotnému občanovi jsme správně nasměrováni na Grado. Naše cesta 
pokračuje stále stejně. Jediným rozptýlením je uvaření objedu. Zvláštní je, že na cestě do Grada myslím na to, že bych raději jel nějaký stoupání do sedla. To není sice tak pohodový jako cesta mezi Udine a Gradem, ale je na co se koukat.
pokračuje stále stejně. Jediným rozptýlením je uvaření objedu. Zvláštní je, že na cestě do Grada myslím na to, že bych raději jel nějaký stoupání do sedla. To není sice tak pohodový jako cesta mezi Udine a Gradem, ale je na co se koukat.S přibližujícím mořem houstne provoz a silnice není zrovna nejširší.
Asi ve čtyři odpoledne jsme konečně v Gradu. To je náš cíl (alespoň tedy na cestě tam). Po krátkým odpočinku na náměstí v Gradu jedeme hledat kemp. Cestou narážíme na kemp Al Bosco. Cena není nejlepší, ale nemáme již chuť na další pátrání po kempu. Navíc doba ubytování je otevřená, tudíž platíme až při odjezdu z kempu počet strávených dní v kempu.
Po postavení stanu a ubytování vedou naše první kroky k moři. Ovšem jaké to zklamání! Pláž je sice písčitá, ale ta špína kolem! Ve vodě je spousta chaluh a bahna. Moře je na půl kilometru od břehu mělký. Jakýmsi kompromisem k plavání je dlouhé molo, na jehož konci je na dně moře vyhloubena díra, aby se dalo plavat. Voda je sice teplá, ale totálně špinavá.
Navíc kemp není zrovna extra za cenu 24 euro na den a 2 osoby. Záchody jsou bez prkýnek a teplá voda ve sprchách je na žetony (3 žetony za euro). Ta cena za teplou vodu ve sprchách není až tak drastická. Jenomže to by ta voda musela za těch deset korun opravdu týct!
„Pozítří odjíždíme!“, konstatuju. Plánuju cestu do Sistiany. Byl jsem tam s bráchou před čtyřma rokama a vím, co je čistý moře a čistej kemp. Martina můj nápad podporuje. Zůstaneme tedy dva celý dny a pozítří dopoledne přejedeme 30 km do Sistiany.
V Gradu se zdržujeme teda dva dny. Cíl cesty slavíme vínem a brambůrkama. Jedno ránu věnujeme procházce kolonádou do Grada. Není to naše krevní hladina, poněvadž je všude spousta turistů, shonu a hluku.
Martině na kole přehazuju zadní a přední plášť, protože ten zadní je po asi 4000 km sjetej a při našem nákladu mám strach, aby ho někde nerupla.
V Sparu v Itálii je znatelně levněji než v Rakousku.
Grado by bylo krásný místo. Jen by muselo být někde, kde je krásnější moře. S pobavením čteme na letáku kempu Al Bosco, že pláže jsou hodnoceny jako jedny z nejhezčích v Itálii. Bereme to jako vtip, poněvadž na pískových lomech nedaleko Přelouče je krásněji než na všech plážích Grada. Jo, to kdyby Itálie patřila Rakušanům, to by byla jiná třída! Prostě preciznost německých národností je velmi znatelná.
9.8.2004 - pondělí. Grado, Monfalcone, Sistiana: 32,45km
V poledne opouštíme kemp s cílem dojet k obědu do Sistiany. Jen doufám, že kemp je ještě v provozu. V dnešní hektické době bych se nedivil, kdyby místo kempu bylo třeba vrakoviště.
Vcelku se nám jede dobře. Slunce ještě tolik nepálí a cesta je rovinatá. Cestou zastavujeme ve městě Monfalcone, kde svačíme. Je zde malej záliv s loděmi. Soutěžíme mezi sebou, kdo udělá barevnější fotku. (Tentokrát jsem vyhrál já! Jinak se fotky z naší akce líp vydařili Martině).Po odpočinku nám zbývá do Sistiany jen něco okolo deseti km. Marně se rozhlížím, kudy jsem sem dostal před čtyřmi lety. Čtyři roky jsou asi hodně na to, aby člověk zapomněl detaily. Naštěstí kemp Mare Pineta nacházíme poměrně snadno. Ze sentimentu bych chtěl rozbít stan tam, kde jsem stanoval naposledy, bohužel jsme „uvedeni“ jinam. Nevadí. Je zde mnohem krásněji než v Gradu. Moře je sice vzdušnou čarou asi 150m ale výškově je pod kempem asi 70 metrů.
Několikrát denně jezdí k moři na pláž vláček. Jízdné je v ceně kempu stejně jako teplá voda ve sprchách nebo bazén. Jen malý nedostatek se zde vyskytuje. Není zde nikde supermarket. Jsme tedy odkázáni na obchůdek v kempu. Ceny tomu taky odpovídají; je zde dráž.
Hned po ubytování jdeme k moři. (poprvé a naposledy pěšky). Je zajímavý, že na krajinu kolem Sistiany si nevzpomínám, ale na místo, kde jsme se s bráchou koupali v roce 2000, jsem si vzpomněl poměrně dobře. Voda v moři je o malinko studenější, ale mnohem čistší.
Trávíme zde další dva celý dny. Abychom se jen nesmažili u moře, chodíme na procházky. Jedna krásná procházka je do městečka Duino. Cestička vede po skalnatém pobřeží lesíkem. Je z ní nádhernej výhled na moře a na pobřeží směrem k Terstu.
Martina je nadmíru spokojená se sprchami. Je zde vůbec celková pohoda.
Poslední večer si jdeme sednout do místní pizzerie a ochutnat pravou italskou pizzu. Nejsem dvakrát pro, ale nakonec ustupuju a přiznávám, že je to docela fajn ukončení našeho pobytu u moře.
12.8.2004 - pátek. Sistiana,Goricia, Kanal, Tolmin: 75,57 km
Dopoledne se definitivně loučíme se Sistianou. Po vyrovnání účtu v kempu, je nám moře zase na spoustu měsíců v zádech a vzdálené.
Vedrem se pachtíme směrem do slovinské Goricie. Chceme nakoupit tak na 2 dny ještě v Itálii, poněvadž ve Slovinsku ještě neplatí euro a případná směna by nás stála zbytečné poplatky. Hledáme v Gorizzii (italská část Gorice) supermarket. Máme možnost vyzkoušet Lidl. V Lidlu je zatím nejlevněji ze všech supermarketů, který jsme navštívili.Tak třeba 750 gramů Nutely pořizujeme za 80 centů, což je něco okolo 23kč. Takhle toho nakoupíme plnou náruč za 7.7 euro. Máme tak jídlo na 2 až tři dny.
V Gorizzii hledáme hraniční přechod. Je jich zde hned několik, protože město je půlkou italský a půlkou slovinský – něco jako Těšín.
Relativně snadno se nám podaří překonat hranice. Odtud nás čeká cesta proti proudu řeky Soči zpět skoro až k italským hranicím.
Cestou zastavujeme na místě u řeky Soči abychom se naobědvali. Soča jako řeka mě uchvátila už před čtyřmi lety. Je pořád nádherná jako celý to údolí a krajina, kde teče.
Cestu kolem Soči znám skoro až do Tolminu. Počasí přeje a nám se jede krásně, poněvadž cesta stoupá jen mírně. Na 75 km nastoupáme jen něco okolo 400 výškových metrů.
Za Tolminem nacházíme pěknou louku na spaní. Nedaleko teče Soča, takže o romantiku není nouze. Jen to počasí začíná zlobit. Před tím než začne pršet stíháme se ještě najíst a spáchat hygienu v ledové řece. Po ulehnutí začíná ten pravej mazec. Spustil se déšť za doprovodu bouřky. Bouřka je tak silná, že nemůžeme ani jeden kloudně usnout. Blesky místy tvoří souvislé světlo a déšť je tak intenzivní, že to místy vypadá, jako by na nás někdo lil kýble s vodou. Jsem nervózní z blízkosti Soči a několikrát za noc svítím do tmy na louku, jestli náhodou voda nevystoupila ke stanu.
13.8.2004 - neděle. Kamno, Kobarid, Trnovo ob Soči: 15,6 km
Vzbouzíme se do deště. Koukám, ze stanu a vidím, že je zle. Soča sice teče klidně ve svým korytě, ale nebe je jako z olova. Dnes asi na jízdu nebude!
Snídani připravuji ve stanu pod apsidou. Čekáme na to, až přestane pršet. Několikrát si z nás déšť utahuje, protože přestane a jakmile chceme balit, začne znovu lít. Až 
někdy kolem deváté ráno přestává na další dobu. Rychle balíme a ještě se nám daří ujet asi 10 km, než začne zase lejt jako z konve. V jednom městečku stojíme hodinu pod přístřežkem. Opět naletíme, když přestane pršet a vyrazíme. Jakmile ujedeme kilometr či dva, začne znovu. Stojíme na silnici pod stromem. Nehýbem se, nemluvíme. Jen marně doufáme, jestli přestane. Nepřestává. Jdeme tedy chvíli pěšky a pak pomalinku jedeme. Hlad nás nutí zastavit a pokusit se udělat oběd. Opět neprší, ale jakmile smontuju vařič, naliju vodu, začne zase lejt. To je potřetí, co jsem naletěl. Máme toho oba dost. Ač neradi, pokoušíme se najít nějakej kemp, protože pršet bude asi až do večera.
někdy kolem deváté ráno přestává na další dobu. Rychle balíme a ještě se nám daří ujet asi 10 km, než začne zase lejt jako z konve. V jednom městečku stojíme hodinu pod přístřežkem. Opět naletíme, když přestane pršet a vyrazíme. Jakmile ujedeme kilometr či dva, začne znovu. Stojíme na silnici pod stromem. Nehýbem se, nemluvíme. Jen marně doufáme, jestli přestane. Nepřestává. Jdeme tedy chvíli pěšky a pak pomalinku jedeme. Hlad nás nutí zastavit a pokusit se udělat oběd. Opět neprší, ale jakmile smontuju vařič, naliju vodu, začne zase lejt. To je potřetí, co jsem naletěl. Máme toho oba dost. Ač neradi, pokoušíme se najít nějakej kemp, protože pršet bude asi až do večera.Po pěti km totálního lijáku nacházíme konečně kemp. Bez rozmyslu bereme zavděk snad čímkoli.
Kemp je za vesnicí Trnovu ob Soči. Stojí nás dohromady asi 12 euro. Je to sice přes náš rozpočet, ale tady to prostě stojí za to! Jako naschvál se po zaplacení kempu objeví slunce. Nevadí, alespoň usušíme.
Jako vždy zapichuju u našeho stanu Českou vlaječku. Má to několik důvodů. Jednak nás asi nikdo nebude chtít okrást, protože co si vzít na Češích? Když vezu vlaječku zapíchlou v báglech, zdraví nás většina Čechů ať už z aut nebo z motorek.
Díky dnes zapíchnuté vlaječce jsme zváni na pivo k partičce Čechů, kteří zde tráví dovolenou. Povětšinu jsou z Hradce Králové. Je to partička mladých lidí. Přijeli autem a věnují se zde sjíždění řeky a turistice. Zvou nás díky tomu, že jsme Češí a to poznali díky vlajce zapíchnuté v trávě u stanu. Není nic hezčího, než pokec s našincem.
Chtějí, abychom vypravovali o našem putování a my pijem pivo a povídáme si. Je to fajn. Jsou mnohem příjemnější než parta mladých Taliánů, která dělá bugr do jedné do noci a pak zase od šesti od rána. Jsou to prostě prdlí Taliáni. Ještě že nejsem Taloš!!!
14.8.2004 - sobota. Trnovo ob Soči, Bovec, Predel, Tarvisio, Villach, Tiffen: 106,47 km
Jak paní recepční řekla, tak je. Ráno je slunečný a čistý po bouřkách a po dešti. Nálada je hned lepší a chuť šlápnout do pedálů větší.Loučíme se s našimi známými a jedeme směrem k italským hranicím za obec Strmec. Už z názvu Strmec je nám jasné, že to nebude zadarmo.
Ještě kus za město Kobarid je to pohoda. Projíždíme nádhernýma horama. Je na co se dívat. Vzduch je křišťálově čistej a fotky z tohoto počasí jsou mnohem kontrastnější a krásnější.
Za Logem pod Margantom to začíná. Soupání přes Strmec až do sedla Predel. Potíme krev, ale s častým zastavením a kocháním se to jde.
V sedle je vojenská pevnost i s kanóny. Zde se zdržujeme jen chvíli. Poněvadž od Kobaridu se zase ženou dešťový mračna.
Přehoupnutím Predelu nás čeká klesání přes Tarvisio až do rakouského Bad Villachu. Taky že jo! Opět „šedá“ Itálie. Zastavujeme se v Tarvisiu v marketu. Zítra bude neděle a to se v Rakousku na rozdíl od ČR nedělá. Jako obvykle jdeme po cenových akcí. Všímáme si balíčků s těstovinami. Stojí necelý euro a podle všeho by to měly být těstoviny s přílohou mořských potvor, či něčeho jinýho. Jsou v půlkilových baleních a to by nám mělo stačit na 4 obědy. Jako další nakupujeme marmelády, uzeninu a tak.
Pokračujeme do Bad Villachu. Matou mě směrovky na vlakové nádraží. Jsou opačným směrem, než bychom měli jet. Na nádraží v Tarvisiu jsem osobně byl v roce 2000 a mám zhruba představu o tom, kde je. Vše mi je jasné až u nádraží. Nádraží bylo komplet zrušený. Budova je uzavřená a koleje nikde. Je neuvěřitelný, jakej pohyb se zde za poslední 4 roky stal. Vybudovalo se nový nádraží na jiným konci Tarvisia a starý se zrušilo. Na mě to působí smutně.Stále sjíždíme k Bad Villachu. Kousek za italsko – rakouskýma hranicema chceme konečně obědvat. Rozhodujeme se, jestli těstoviny s mořskýma potvorama nebo ne. Nakonec, se rozhodujeme že jo. K jakýmu překvapení jsme došli, když jsem otevřeli první balení těstovin. Jsou to jen a jen těstoviny - žádný těstoviny s přílohou! Takže máme kilo těstovin bez příloh. Dnes tedy bude jen ohřátá uzenina s pečivem. Nevadí! Máme hlad a tak sníme cokoli.
Dnešní cíl by měl být za Bad Vellachem u jezera Osiacher See. Představa o spaní u jezera se rozplývá s dojetím tam. Po bloudění ve Vellachu dojíždíme večer k jezeru. Je to zde samá chatka na chatce nebo hotel. Nikde ani kousek volnýho prostoru u vody a ani les, kde by se dalo přespat. Stmívá se a my jsme kdesi v zalidněné oblasti u jezera Osiacher See.
Za tmy nacházíme místo už kus za jezerem na louce u stodoly. Martině toto stavení nahání hrůzu a má jediný štěstí, že je už prakticky tma a na místě, který vybrala kvůli strachu ze stodoly, nás není vidět.
Dnes to byla „palba“! Takřka jsme dohnali včerejší kilometrickej deficit, kterej vznikl kvůli dešti.
15.8.2004 - neděle. Tiffen, St.Veit, Friasach, Dürnstain: 65,93 km
Po probuzení oba zjišťujeme přetažení našich těl po včerejším výkonu. Na nohách je znát znatelná únava a nám se vůbec nechce šlapat.
Z Feldkirchenu voláme domů. A improvizujeme cestu místo na Gurk tak na Pöckstain. V Pöckstainu je muzejní úzkokolejná železnice podobná té, kterou jsme viděli u 
řeky Stayr.
řeky Stayr.Odpoledne se ocitáme Friesachu – městě s historickými kořeny. Škoda jen, že není více času na prohlídky všech zřícenin a dalších pamětihodností.
Musíme popojet, protože bychom rádi zakotvili dnes podstatně dřív než včera. Chceme dohnat odpočinkovej deficit – pro změnu.
Za Friezachem kotvíme nedaleko kolejí a kravskýho výběhu. Místo nic moc, ale ze zkušeností víme, že bychom mohli jet zase několik hodin a stejně bychom nenašli nic lepšího.
Zůstaneme tedy zde. Krávy jsou kdesi vysoko na stráni na pastvě a já rozkládám svoje od deště mokré spodky na drát ohrady, doufaje, že je krávy přes noc nesežerou.
Potkává nás zde starší Rakouský pár. Nikdy nechápu, proč si všichni cizinci začnou konverzaci se mnou. Německy neumím skoro ani pozdravit, ale vždycky navážou rozhovor se mnou. V tu chvíli nastupuje bravurně Martina a já jsem spasen. Tentokrát byla akorát škoda v tom, že jsem nerozuměl tomu, že nás milí Rakušané zvou spát na jejich zahradu a pod jejich sprchu. Martina to odmítla - je holt v tomhle stydlivější. Navíc, má strach, že by místo odpočinku musela dlouze konverzovat se zvědavými hostiteli. Chápu to! Jen nevím jestli nebylo vhodný prohodit několik vět a být zase na dva až tři dny osprchovanej.
Večery jsou už o něco studenější. Zatímco u moře jsme spali takřka nazí, tady už něco na sobě máme. Večer je chladnější a tráva hýbajíc se ve větru šustí o stan a já nemůžu usnout. Usínám až kolem půlnoci.
16.8.2004 - pondělí. Dürnstain, Pöls, Möderbrugg: 68,48 km
Po snídani zjišťuju, že krávy nechaly moje ponožky na pokoji. Naopak až teď jsou zvědavý, co tu zde děláme. Naštěstí jsou už ponožky v báglu.
Do Neumarktu je to z kopečka. Zastavujeme se v prvním supermarketu, kterej potkáváme. V hotovosti máme něco okol 14 ero a až u kasy se dostáváme do trapasu, protože naše útrata činí 16 euro. Chceme platit zaručeně krytou kreditkou, leč marně. Kartu, kterou máme k dispozici, prostě neberou. Trapně teda podle lístku z kasy hledáme, co zanecháme v obchodě, abychom se vešli do taxy 14 euro. Trapas dovršil Rakušan, kterej za nás rozdíl dvou eur zatáhl. Bylo to od něj milý, ale my jsme si připadali jako žebráci z ČR.Odměnou za trapas v marketu byla cesta k řece Mur. Stále je na co se koukat. Hory kolem nás mají nadále výšku nad 1500 metrů. Jen už nejsou tak skalnatý jako hory na hranicích Slovinsko – Italsko.
Po obědě na louce u Muru jedeme ještě několik km a zastavujeme přímo u řeky. Chceme se alespoň trochu vykoupat. Voda je tak ledová, že se v ní nedá stát. Omýváme tedy pot a nečistoty alespoň jedním potopením.
Kolem řeky Mur kromě klasické železnice vede i další úzkokolejka. Je to už několikátá na naší cestě. Pravděpodobně jsou všechny soukromý tak, jako tomu je i v ČR v Jindřichově Hradci.
Murská cyklotrasa nás mučí neustálým klesáním a stoupáním. Ke všemu ještě zbytečně bloudíme před Pölsem. Cesta vede do Pölsu někde přes „Sokolí kopec“. To už vzhledem k naší únavě vynecháváme. Zbytečných pět kilometrů nastavujeme ještě dalšíma deseti, když hledáme místo ke spaní. Rakouské obce jsou prostě nekonečné. Pořád je někde nějaký stavení, pastvina či samota. Máme toho pro dnešek dost a stavíme stan jen pár desítek metrů od silnice, která prochází „nekonečnou obcí“. S Martinou máme plán usmívat se na každýho, kdo kolem nás projede. Funguje to! My se křeníme na domorodce a oni na nás. Je to docela milý. Za tmy klidně usínáme. Kupodivu se cítím líp, když jsem blíž k civilizaci.
17.8.2004 - úterý. Möderbrugg, Admont, Altenmarkt, Wayer: 89,36 km
Konečně jsem se po dlouhé době vyspal do sytosti. Taky to bylo třeba, protože dnešek je den o tří sedel.
První z nich překonáváme hned po ránu. Je to sedlo Hohentauern s výškou 1265 metrů. Je to taková malá rozcvička. Dokonce nám to ani netrvá tak moc dlouho. Něco přes hodinu a jedeme z kopce do Triebenu.
Musíme zase nakoupit. Po zkušenostech s kreditkou, se v prvně ptáme na možnost požití naší kreditky v Bille a pak ve Sparu. Bohužel v těchto marketech berou karty jen čipový. Naštěstí nás zachraňuje bankomat a 50 vyzvednutých eur. S tímto obnosem musíme v pohodě vydržet až do ČR.
Před sedlem Nagelschmudesatell (1086 metrů nad mořem) obědváme. Máme to i s vyhlídkou na údolí pod náma. Přejídáme se uzeniny a stále spotřebováváme naše slavný těstoviny z Tarvisia.
S plným žaludkem se ztěžka a ve vedru přehupujeme přes sedlo a sjíždíme tak do města Admont. Po skoro třech týdnech opět potkáváme řeku Enns. Držíme se jen několik km a opouštíme ji, abychom zdolali dnešní poslední sedlo Buchauer Sattel. Martina je na doraz a já taky nejsem zrovna nejčilejší. Odměnou je nám sjezd do města do Sant Gallenu.Za městem potkáváme českýho cyklistu, jak tlačí obtěžkaný kolo. Že je to Čech, poznávám až podle značky CZ. Ptám se ho, jak se mu šlape. Je to mladej kluk tak kolem dvacítky. Po rozhovoru s ním jsme se dozvěděli, že je na cestě asi třetí týden a že jede někde od Gross Glockneru, kde proížděl dvoutisícová sedla. Tak trochu se stydíme za naše skromný výkony s max. výškou 1738 metrů. Nicméně ten nešťastník měl natrženej zadní plášť u patky a nemohl tudíž na kole jet, neb by ho úplně serval. V kapse měl posledních necelých 10 euro a novej plášť by stál tak 13 a to měl před sebou ještě minimálně den až dva cesty.
Martina mu nabízí pomoc ve výši 20 euro, z čehož je cestovatel evidentně velice šťasten. Může tak odvolat dovoz pláště z Mikulova, kterej by celkově přišel na mnohem víc než na 20 euro. Z počátku nechce Martina slyšet o to, že by chtěla těch 20 euro zpět a nechce mu dát adresu. Jenže mladík se ještě několikrát zeptal a adresu dostal ode mne. Teď je jen na něm, jestli se s náma vyrovná či nikoliv.
Rádi bychom se s ním ještě zakecali, ale zase je pozdě odpoledne a Martina si prostě umanula, že dnes musí být den hygieny. Kdesi u silnice jsme na nesrozumitelné mapě vyčetli, že by měl být nedaleko kemp. Z mapy ale není přesně zřejmé kde. Jedeme teda stále po proudu řeky Enns. Nevím, kde se v Martině vzala ta energie, ale mastíme si to vpřed pěkně svižně – aneb co udělá myšlenka o teplé sprše s fyzičkou pozdě večer po sedmdesáti km!
Jedeme dlouho a dlouho a kemp prostě nikde. Poslední místo, kde by mohl být kemp je v Altenmarktu. Bohužel, kemp není. Je skoro tma a my jsme bez placu ke spaní. Takhle blbě jsme ještě nedopadli. Jdeme ještě kousek po cestě kolem Enn a nakonec zastavujeme nedaleko vodní elektrárny pravděpodobně v podnikovým parčíku. Parčík je moc hezkej s rovnou plochou a břízkama. Počkáme ještě na úplnou tmu, aby nás nebylo vidět, jak stavíme stan a ráno zase sbalíme stan a nasnídáme se v sedě jako lidi u stolu s lavičkama.
Tak jsem dneska utahanej, že usínám hned, jak vlezu do spacáku.
18.8.2004 - středa. Wayer, Steyr, Enns, Mauthausen, Naar: 87,54 km
Stáváme brzy. Rychle balíme stan, protože chceme předejít případným nepříjemnostem se stanováním v podnikovým parčíku. O to líp chutná snídaně v sedě u stolu.
Pokračujeme po Ennské cestě do Stayru. Mohlo by se zdát, že cesta kolem řeky bude mírná, ale opak je pravdou. Ennská cyklostezka nás tahá stále nahoru a dolů až jsme z toho úplně polámaný. Několikrát přemýšlíme o tom, zda-li by nebylo lepší sjet na silnici a pokračovat po ní. Je přece jenom znatelně rovnější než naše cesta.
Ve městě Steyr si děláme chvilku pauzu a pak sháníme v infocentru, kde jsou nějaký kempy. Bohužel nejbližší kempy jsou až u Dunaje. Musíme tedy ujet ještě alespoň 30 km tam. Budeme alespoň blíže k ČR. Na náměstí ve Steyru je vidět několik žebráků. Na živobytí si vydělávají hrou na různé nástroje počínaje houslemi a konče třeba dětskými elektronickými klávesy.
Už před Stayrem se alpská krajina otevřela, hory se rozestoupily a před náma je vidět podunajská nížina a za ní šumavský pohoř – ČR! Dodává nám to sílu do pedálů a v podvečer jsme projíždíme město Enns a po té k Dunaji.
Přes Dunaj funguje soukromý převoz. Jen je nutný zamávat praporem na druhou stranu řeky, aby převoz pro nás přejel. Stojí nás to něco kolem tří euo. Po asi pětiminutové plavbě vystupujeme ve městě Mauthausen a ocitáme se na jedné z nejfrekventovanějších cyklostezek Dunajské cyklostezce. Stezka je plná provozu cyklistů snad všech kategorií. Od těch nalehko až k plně naloženým jako jsme my. Do kempu by to mělo být ještě asi 7 km. Značky nás vedou spíš po frekventovaná silnici než po cyklostezce. Raději se jich držíme. Nechceme totiž ke konci dne bloudit. V kempu zjišťujeme, že i po cyklostezce se dá sem dojet.
Kemp je kousek od Dunaje, je pěknej a stojí nás dohromady 11 euro. Teplá voda ve sprše je v ceně a oba dva toho využíváme. Nechť dojedeme do ČR alespoň trochu čistí.
Večer si dáváme ještě něco k pití. Já zůstávám u piva a Martina u koly. No, pivo za 50 korun – to musí chutnat a kola stejně tak.
19.8.2004 - čtvrtek. Naar, Pergarten, Kefemarkt, Freistadt, Rainbach, Horní Dvořiště: 64,00 km
Vstáváme do nádhernýho slunečnýho rána a to dává tušení slunečnýho dojezdu do ČR. Než vjedeme do šumavských vrchů jede s krásně. Několik kilometrů jedeme proti proudu řeky a narážíme na staveniště. Opravuje se zde ve větším rozsahu silnice. Dělníci jsou moc hodní a zastavují kvůli nám techniku, abychom bezpečně projeli.
O kus dál se cesta zvedá a v horku se stává namáhavou. Ve Friestadtu toho máme dost. Ke hranicím je to ještě alespoň 10 km. Plahočíme se vesměs do kopce v hustým příhraničním provozu.
Konečně za Friestadtem odbočujeme z hlavní silnice na silnici vedlejší a místo do Dolního Dvořiště, kde je hlavní hraniční přechod, míříme do Horního Dvořiště, kde je pro změnu přechod jen pro pěší. K našemu úděsu je přechod do ČR překřížen cestou pro hon dobytka a to pro nás znamená buď se vrátit a jet na hlavní přechod, nebo prostě překonat elektrický ohradník. Volba je jasná. Při troše opatrnosti lezeme přes ohradník a kola protahujeme pod nim. Ještě pár metrů a hurá, jsme doma v Česku!Kostrbatou polní cestou jsme v Horním Dvořišti za pár minut a za dalších pár minut jsme na nádraží, kde zjišťujeme spoj do Skutče. Už teď je nám jasný, že to bude akce na dvě etapy. První do Veselí nad Lužnicí a druhá do Skutče. Znamená to, že budeme doma už v pátek – to je o 2 dny dřív, než se předpokládalo.
Do odjezdu vlaku máme hodinu čas. Vrháme se do místní nádražní restaurace a hrneme do sebe každej to, na co má chuť. Všechno je najednou levný a moc dobrý.
Další, neméně snadná etapa, která nás čeká, je cesta vlakem. Po zkušenostech s jízdou Skuteč – Vyšší Brod, je nám jasný, že komplikace určitě budou. Nemá snad ani cenu nějak extra popisovat, jak se jezdí s ČD. Martina razí heslo, že vše je na domluvě, ale těžko o tom přesvědčíte nějakýho zaměstnance drah, kterej je ten den v práci už skoro osm hodin a je ztahanej a nepříjemnej. Je naprosto normální, že nás nechá odstrojit celý kola s tvrzením, že by na příští zastávce mohlo nastoupit mnoho cyklistů a jejich kola by nebylo kam dát kvůli těm našim. Chápal bych to, kdyby to tvrdil v pátek odpoledne, kdy se cestovatelskej národ dává do pohybu. Ale tvrdit toto ve čtvrtek skoro v devět večer? To je asi tak pravděpodobný jako to, že tento vlak dojede na minutu přesně do cílové stanice. Akorát nás pěkně nasral, nic víc.Poslední noc trávíme v kempu ve Veselí nad Lužnicí. Je to jen tábořiště a navíc nic moc. Celkem je to jedno. Ráno stejně musíme brzo vstát na vlak a kempu si nikterak neužijem ani v dobrým a ani ve zlým.
20.8.2004 - pátek.
Poslední vlakovou štaci nastupujeme na nádraží ve Veselí nad Lužnicí. Počasí je odporně studený a dešťový. Přes noc se totiž totálně zatáhlo a prší. My si jen můžeme gratulovat, že se tak stalo až teď a ne v průběhu naší cesty. Na druhou stranu naše cesta vlakem z Veselí nad Lužnicí do Skutče proběhla kupodivu bez větších problémů a odpoledne jsme ve Žďárci u Skutče namístě, kde jsme před třemi týdny nastupovali naši pouť za sluníčkem a za mořskou vodou. Jsme doma! I když je deštivo, pocit z našeho vítězství je nazapomenutelnej. Teď už jen horkou vanu, pořádný hořký kafe a měkkou postel!
Co dodat?
Celkově jsme našlapali asi 1183 km. Průměrně to vychází asi na 69 km za jeden den. Skoro se nám podařil dodržet denní plán. Nejmíň jsme ujeli 15km a nejvíc 106km. Nejníž jsme byli 0 metrů nad mořem a naopak nejvýš 1738 metrů nad mořem.
Cesta proběhla perfektně a to hlavně díky počasí, který stálo (až na jeden den) při nás. Ani řádné technické problémy se nevyskytly.
Pokud si někdo troufá vycestovat k moři po vlastní ose, vřele doporučuju. Rakousko je protkaný cyklostezkami. Je pravda, že tyto cyklostezky jsou o něco delší než silnice (asi o 5 až 10% než silnice), ale zato se skoro nulovým provozem a zpravidla s asfaltovým povrchem. Jen sem tam jede nějaká zemědělská mechanizace. Navíc zde můžete potkat na cestě spřízněné cestovatelské duše.
Pozor na platební karty! My jsme vezli kartu České spořitelny třídy Visa a v rakouských supermarketech jako je Billa a Spar jsme nepochodili. Kupodivu ale s nima šlo platit v kempech. Doporučuju se informovat ve své bance a nenechat se odbýt tím, že máte vám banka poskytla kartu mezinárodní.
Co se týče cen v Rakousku a potažmo v Itálii, je to stále k pláči. Itálie se nám jevila levnější. Nejlepší je vše kupovat v supermarketech a jít po akčních cenách. Rakouskej chleba je podobnější tomu našemu než chleba italskej. Cena tomu odpovídá. Rakouskej chleba stojí na naše kolem 60-ti korun.
Však se ale nenechte odradit něčím jako jsou cenový rozdíly. Odměnou je krásná cesta na kole k moři a zpět. A ten, kdo natrénuje alespoň 500 km před odjezdem, ji určitě zvládne!