Tehdy a dnes

Dodnes si pamatuju na to, jak jsem sháněl cyklistické brašny. Mohlo to být někdy kolem roku 1998. Internet a eshopy byly ještě v plenkách a já se prodíral časopisem Cykloturistika a koumal, jaké cestovatelské vymoženosti se dají sehnat, které by vyhovovaly mým potřebám a cenové relaci. Výběr nebyl zrovna velký. Nakonec si pořídil zadní 3-dílné brašny. Na nosič se připevňovaly pomocí pásků s přeskou. Údajně měly být voděodolné. O omylu jsem se přesvědčil při prvním dešti, kdy mi rezervní oblečení v brašnách zvlhlo. Od té doby jsem oblečení balil navíc do igelitových tašek. Přední brašny jsem nepoužíval, jen malou tašku na řidítka. Ta sloužila především pro věci, které měly být po ruce, jako fotoaparát, peníze, doklady, mapy a podobně.

V současné době netuším, jaké možnosti cykloturistické výbavy existují, ale dokážu si představit brašny s rychloupínáním na nosič, které budou maximálně odolné a nepromokavé za přijatelnou cenu. Stačí jít na iterent a hledat.

Plánování a přípravy na cestu patřili k jedněm z náročných disciplín každé cykloturistické výpravy. Bylo nutné naplánovat vše od povinných dokladů, jízdních řádů až po samou cyklotrau expedice. Google jako vyhledávač teprve začínal. Weby s podrobnějšíma mapama téměř neexistovaly a něco jako streetview nebo GPS už vůbec ne. Informace se vyhledávaly telefonováním na instituce, na hodně jednoduchých stránkách, v časopisech nebo jiných cestopisech. 

Neexistovala možnost naplánování trasy online jako dnes, kdy stačí na Google mapách nebo Seznam mapách zadat odkud, kam a čím a máte naplánovanou trasu během několika sekund s alternativními možnostmi, výškovým profilem, počasím na trase a zajímavostmi v okolí a se Streetview máte možnost vidět, jak trasa fyzicky vypadá.

Tenkrát nic takovýho nebylo. Vše jsem plánoval "offline" s papírovou mapu na zemi v obývacím pokoji s poznámkovým blokem, tužkou a pravítekem. Denní trasy jsem měřil pravítkem na mapách ideálně s měřítkem 1:250 000. Byla to mravenčí práce na několik hodin. Poctivě jsem počítal každy milimetr trasy a sčítal jednotlivý úseky trasy abych viděl, kolik km denně musíme ujet.

Cestovní pojištění se vyřizovalo osobně na přepážce vybrané pojišťovny a každý člen expedice si jej musel vyřídit sám. Dnes stačí internetový prohlížeč, stránka pojišťovny a cestovní pojištění lze sjednat během pár minut pro všechny členy expedice v pohodlí obýváku.

Když už byl cykloturista na trase, byl odkázaný jen na papírové mapy, poznámky a kvalitu přípravy před cestou. Samotná jízda vyžadovala poměrně časté zastávky a kontrolu trasy s mapou, protože každý přehlídnutý rozcestník nebo odbočka mohla znamenat sjetí z plánované trasy, bloudění a spoustu km navíc. Mapa se vytahovala nezčetněkrát denně z brašny na řidítkách a byla velmi důležitou součástí expedičních potřeb. 

Dnes bych nejspíš papírovou mapu na cestu nebral. Možná že už v době GPS navigací v mobilních telefonech není ani k sehnání. Mobil je přecejenom skladnější a pohodlnější něž papírová mapa. Jediný co bych asi nepoužil, je GPS navigace, která by mi pohodu a radost z cestováním narušovala příkazy k cestě.

Cyklotursitika ale není jen o mapách, ale i samotné cestě. Česko na přelomu milénia nebylo v Evrpské unii. To znamenalo přejezdy přes kontroly na hraničních přechodech a s tím nutnost povinných dokladů jako je pas a přípdaně víza.
Pro mě byl každý večer rituál a jistá povinnost, sepsat si vše, co se na cestě událo, co jsme viděl, kudy se ve skutečnosti jelo a kolik a jak jsem ujel. Z hrubých poznámek a čerstvých dojmů jsem hned po navrácení domů sepisoval cestopisy. Dnes bych asi naplno využil pro poznámky mobilní telefon a pro záznam trasy se všímvšudy chtrý hodinky.

Většinou jsem preferoval spaní na divoko a na delších cyklotůrách pak občas i v kempu. Spaní na divoko je prostě svoboda. Je pravdou, že najít správný místo ke spaní je ke konci dne dosti únavné, ale vždycky je to něco neobyčejnýho. Kempem jsem bral zavděk na delších cyklotůrách pro to abych se důkladně umyl. Těměř nikdy (až na vajímku z akce Turecko) jsem nevyužil hotel.

Dnes je situace poměrně snazší. Pokud někdo nechce spát pod širákem, využije internetu a služeb jako je Airbnb nebo Booking. Sice to ztrácí jisté kouzlo spaní pod širým nebem, ale na druhou stranu zajišťuje jistý komfort a zázemí.

Jak jsem zmiňoval výše. Česko nebylo ještě v Evropské unii a v Shengenu, takže cyklotůry do ciziny vždy vyžadovaly mít s sebou platné cestovní doklady, to jest pas a popřípadě vízum. Stejně tak Euro jako měna nebyla zdaleka tak rozšířené, jako je tomu dneska, takže cesta přes více států mnohdy znamenala i držení několika různých měn. Například jen při akci do italského Grada se šlape přes Rakousko, Slovinsko a Itálii, což znamenalo mít hotovost v rakouských Šilincích, sloviských Tolarech a italských Lirách. Bylo velmi důležité směnit vždy jen ty nejnutnější částky, protože směna měny byla vždy komplikací a nákladem navíc. Kreditní karty byly v té době problematické. Někde fungovaly a někde ne - nedalo se na ně spolehnout.

Dnes po zemích EU většinou postačí platební karta, která bezproblémů funguje všude a nějaká ta hotovost v Eurech pro případ ztroskotání. Platit se dá QR kódem, online převodem pomocí mobilu přímo z terénu. Po cestě v EU postačí jen občanský průkaz.
Zde bych ještě poznamenal malou zkušenost. V létě jsem byli s rodinou na týden v Polsku. Za tu dobu jsem ani jednou nepotřebovali polskou hotovost, veškeré platby jsme vyřídili pomocí platebních karet a to od nákupů potravin, parkování až po platbu na trhovém stánku s medem.

Toto je asi nejzajímavější téma. Zde byl posun docela obrovský.

Před čtvrt stoletím byl vrcholem moderní komunikace mobilní telefon, který uměl volat, psát SMS a hrát hada. Zapomeňte na internet a fotoaparát v mobilu. Ne že by asi nějaké high-end modely tímto tenkrát nedisponovaly. Na cestách po Česku byl mobilní telefon už k užitku. Taková Nokia 3310 na jedno nabití vydržela týden a dala se s sebou na cyklovand vzít. Jenže v zahraničí na delší trase jeho využití rapidně klesalo. Neexistovala možnost volat za místní tarify ve státech EU a mimo ní. Všude fungoval roaming a to značně navyšovalo výdaje za každý uskutečněný hovor a to jak za odchozí, tak i za příchozí. Já osobně jsem mobilní telefon na zahraniční cesty ani nebral - byla to starost navíc. Místo toho jsem pořídil od Českýho telecomu předplacenou X-kartu. Pomocí ní se dalo z veřejných telefonních automatů, tzv. tefonních budek, docela výhodně volat do ČR. Jednou za několik dní jsem se jednoduše ozval rodině, že jsem OK. Telefony, jak jsem psal, uměly jen volat a spát SMS. Internet, mapy, fotoaparát na užitelné úrovní byli hudbou vzdálené budoucenosti.

Další zajímavou součástí cestování bylo pořizování fotek. Povětšinou sloužil klasický klompaktnmí foťák na kinofilm. Někdo s sebou vozil i zrcadlovku. Ze zrcadlovky jsou fotky znatelně kvalitnější, ale na druhou stranu je zcadlovka podstatně rozměrnější a těžší. Na jeden kinofilm se dalo nafotit přibližně 36 snímků, takže každý kdo fotil, si musel předem nějak naplánovat, kolik toho nafotí a vzít si s sebou potřebný počet filmů, nebo se spolehnout na nákup na cestě. Toto jistý omezení mělo s sebou určité pozitivum: nefotila se každá kravina. Vzhledem k omezenému počtu snímků a filmů byla snaha o to aby každý snímek byl co nejlepší a nemusel se fotit vícekrát. Velkou neznámou byly konečné papírové fotky. Nebyla možnost si hned po vyfocení snímek jakkoliv prohlídnoutm tak, jako tomu je dnes s mobilním telefonem. Výsledek focení se dostavil kolikrát až po několika týdnech od pořízení snímku a to až když byl vyvolaný film a s ním i fotky někde ve fotolabu. Fotky se následně skenovaly skenerem, vypalovaly na CD a používaly pro web. Další velký kouzlo fotek bylo to, že se na všechny člověk mohl podívat až po akci, jakmile došly poštou z fotolabu. Dnes se vš postuje okamžitě online a kouzlo překvapení se vytrácí.
Dnes je v tomto ohledu situace podstatně jiná. Málokdo na cestu bere foťák - alespoň ten kompaktní. Většinou postačí mobilní telefon. Kdo si libuje v zrcadlovce, moc si nepolepší - tam se velikost a hmotnost výrazně nezměnila. Jediné co odpadlo, je potřeba kinofilmů - fotí se na SD kartu. Navíc mobilní telefon umí kromě focení, telefonovat, psát SMS, hrát hada a další, internet, může obsahovat podrobné mapy a další užitečnosti, o kterých se nám před 25 lety ani nesnilo. Navíc je poměrně malý s hmotností okolo 200 g. Jedinou velkou nevýhodou je výdrž baterie. Dá se sice řešit pomocí power banky, ale to už je zase další věc do brašen. Dnes se papírové fotky téměř nepořizjí. Vše je ukládáné online. Rovněž ceny volání v EU jsou mnohem přijatelnější - tedy stejné jako volání v ČR - už žádný roaming.