Navštívit a projet Korsiku na kole byl můj sen už něco přes jeden a půl roku. Když si teď vzpomenu, kolik lidí jsem na Korsiku lákal a na konec všichni vzdali, musím říct, že o hodně přišli. Ať už mě Korsika stála cokoli, nelituji toho. Ještě měsíc před odjezdem jsem nevěděl, jestli pojedu sám, nebo se ke mně někdo přidá. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma a na konec se mnou vyrazil kolega Jarda z práce. Je stejně stár jako já a stejnýho cestovatelskýho ducha má taky.
Odjezd
Najít optimální dopravu do přístavu v italském Livornu není opravdu jednoduché. Neustále jsem spekuloval nad tím, jestli hledat vlakové spojení s přepravou jízdních kol, nebo spojení luxusnější bez přepravy kol. To by znamenalo, kola složit do speciálních vaků a nosit je s sebou jako příruční zavazadlo. Vybral jsem druhou možnost. Kola prostě složíme do vaků a budeme je nosit s sebou. Jedna obava mě však tížila. Jen aby nás s tím nadměrným zavazadlem z vlaku nevyhodili.
Sraz k odjezdu je stanoven na 23.9.2001 v 15:30 v Pardubicích na nádraží. Jsem tam už od tří hodin odpoledne a čekám. Jarda má zpoždění. Přichází kolem tři čtvrtě. Je to fousový. V mezinárodní kase je před námi několik Italů, kterým se nedaří dohodnout jízdenku kamsi do Milána. Dostáváme se na řadu asi 15 minut před odjezdem. Kupujeme dvakrát jízdenku do Livorna s příplatkem eurocity a spěcháme na nástupiště. Tak teď bude okamžik pravdy. Jestli se dostaneme do vlaku, tak jsme vyhráli. Jakmile nastoupím i s vakem, tak mě nikdo už z vlaku nedostane. Je to v pohodě. Jsme na "palubě". Dokonce průvodčí nám i doporučil méně obsazený vagón. Vaky mu absolutně nevadily. Za dvě hodiny se prokazujeme pasy na Rakousko - Českých hranicích. Celníka zaráží Jardovo vízum v pase do Pákistánu. Naštěstí je to OK.
Ve Vídni jsme kolem sedmé večer. Máme zde čas až do půl jedenácté, než pojede euronight. Jdu koupit něco k pití. Německy umím tak akorát pozdravit, proto ukazuji na vodu v lahvi se slovy "cvaj bite". Chci platit tisícovou šilinkovou bankovkou, ale prodavač odmítá ji přijmout. Nechápu sice proč, ale domnívám se, že vzhledem k tomu, že je pozdě večer nemá nazpět. Za chvíli mi ukazuje jinou tisícovku, novější. Aha! Tak to je ten problém. Mám starou bankovku. Koupil jsem ji od kolegyně z práce. Měl jsem si platnost ověřit v bance. No nic, vodu platí Jarda.
Euronight je přistaven hodinu před odjezdem. Probíhám vagóny, abych zjistil, kde je nejlepší místo pro složení našich vaků, které obsahují nejen bicykly ale i část naplněných brašen, stan, spacák a podobně. Našel jsem. Tady nebudou nikomu překážet. Taky že ne!
24.9.2001 - pondělí. Livorno - Bastia
Cesta vlakem probíhá bez problémů. Vaky nikomu nepřekážejí a to je hlavní. V euronight dokupujeme ještě příplatek na tento vlak vyšší třídy. V Livornu jsme ve tři hodiny odpoledne. Na nádraží skládáme kola, nakládáme brašny a za necelou hodinku hledáme přístav. Není to problém. Instinktivně jedeme od nádraží stále z kopce, až je vidět moře.Na provoz na italských cestách je potřeba si zvyknout. Jízda na kole mezi proudy troubících aut a běsnících skůtrů, který jezdí snad takřka všude, je poměrně nebezpečný. Obecně platí pravidlo: buď ve střehu. Obecně také ale platí pravidlo: nedej se! V případě neprůbojnosti se nikdo nikam nedostane. Po nějakým čase jsme taky piráti silnic.
Za půl hodiny jsme v přístavu. Lodní přepravu do Bastie provozují odtud dvě společnosti: Corsica Ferries a Moby Lines. Z internetu znám prvně uvedenou, tudíž se zajímám hned o ni. Ptám se na nejbližší trajekt a samozřejmě na cenu. Odpověď zní: nejbližší odjezd je ve 23:55 za cenu asi 44000 lir na osobu, bicycle free. To bereme. Jiná možnost teď v 5 hodin odpoledne stejně není. Konkurenční společnost odjíždí až druhý den v 9.
Za půl hodiny jsme v přístavu. Lodní přepravu do Bastie provozují odtud dvě společnosti: Corsica Ferries a Moby Lines. Z internetu znám prvně uvedenou, tudíž se zajímám hned o ni. Ptám se na nejbližší trajekt a samozřejmě na cenu. Odpověď zní: nejbližší odjezd je ve 23:55 za cenu asi 44000 lir na osobu, bicycle free. To bereme. Jiná možnost teď v 5 hodin odpoledne stejně není. Konkurenční společnost odjíždí až druhý den v 9.Máme spoustu času. Vracíme se tedy kolmo zpět do centra Livorna najít místo, kde si uvaříme nějakou tu večeři. Parčík kousek od sídliště je tím vhodným místem. Důchodci a puberťáci na skůtrech nás neodradí od našeho počinu. Jsme tak trochu atrakce, ale jinak dobrý. Po dobré večeři následuje kafe. Času je opravdu dost.
S přibývající tmou odjíždíme do přístavu. Je kolem osmé večer a do odplutí zbývá asi 4 hodiny. Poflakujeme se po přístavu, prohlížíme si náš trajekt, až konečně spočíváme ve venkovní čekárně. Je teplo. Cestou vlakem z Vídně do Florencie pršelo, ale tady u moře je počasí prostě božský. Odhaduju teplotu na něco kolem 25 stupňů a to je deset večer. Ležím na lavičce a rozumím si s místní kočkou. Netrvalo dlouho a mám ji na klíně. Prostě jiná kultura i pro kočky domácí.
V 11 hodin večer netrpělivě přešlapujeme před trajektem. Lodní personál pobíhá po venku a nějak nespěchá s naším naloděním. U moře profukuje. Konečně něco před půl dvanáctou umisťujeme naše bicykly v podpalubí trajektu. Beru si s sebou na palubu jen doklady a spacák. Po vyšlapání několika pater palub nacházíme místo ke spánku. Steleme si bez nějakých servítek na podlaze trajektu na koberci. Nejsme sami. Spolucestující činí nápodobně. Jsem tak ospalej, že hned usínám a ani neregistruju odražení lodi od břehu. Budím se na chvíli, až když je trajekt kus od Livorna. Vykouknu ven a za chvilku jdu zase pěkně spát na kobereček.
25.9.2001 - úterý. Bastia, Macinaggio, Centuri-Port, Nonza: 99,67 km
Korsika! Bleskne mně hlavou. Je něco před sedmou hodinou ranní. Budím Jardu a vybíhám ven na palubu. Konečně jsem zde, takovej to byl sen! Teď se vše mění ve skutečnost. Konečně rozeznávám břeh a světla pouličního osvětlení a budovy. Město Bastia mi připomíná svým stylem Monako. Koukám na to vše jak u vytržení. Kam mé oko dohlídne, tam jsou kopce. No to teda bude pěkná makačka! A to jsem tuto akci plánoval jako odpočinkovou. No nic, jdeme pro kola.
Za malou chvilku vyjíždíme z útrob trajektu a po pár stovek metrů zastavujeme na náměstí Sant Nicolas, abychom jsme se převlékli z "cestovního" do cyklistického.
Vše kolem nás se probouzí. Slunce je ještě za mlžným oparem kdesi nad Itálií a zatím nesvítí. I tak je stále teplo. Za půl hodky jsme "in".
Na rozpohybování jsem zvolil směr sever na severní výběžek Korsiky k městečku Macinaggio. Budeme tedy objíždět ostrov proti směru hodinových ručiček. Později se ukázalo, že to byl velmi dobrý nápad.
A už je to tady. Před námi se otevírá nekonečná krajina barev. Moře a kopcovité pobřeží jsou v existenčním a barevném kontrastu. Je to super. Fotografujeme co nám síly stačí. Pláže jsou zde nádherný.
U jedné v poledne zastavujeme, abychom uvařili oběd. Není zde takřka nikdo, až na jednu ženštinu v povzdálí koupajíc se na hoře bez. To nás absolutně nevyvádí z míry. Víc se zajímáme o přírodu kolem a o oběd. Kupodivu.Jarda testuje moře jako první. Já si nechávám prozatím odstup. Voda se mi zdá studená, zato nádherně průzračná a odporně slaná. Slunce už asi tři hodiny peče do našich pravoboků a vítr takřka nefouká.
Jede se nám výborně. Dík počasí a instantním těstovinám jsme kolem druhé odpoledne v Macinaggiu. Stáčíme se na chvíli do vnitrozemí. Zde začínají první krušnější chvíle. Silnice stoupá. Objevují se první serpentiny. Vyjíždíme ze závětrné východní strany a cestu nám ztěžuje silný západní vítr. S přibývající nadmořskou výškou se i ochladilo. Vzhledem k jasnýmu počasí je na větru docela chladno. Oblíkám si větrovku.
Dřeme se na západní pobřeží velmi zvolna a usilovně. Míjíme jakousi skládku odpadu. Odpad je rozmetán východním směrem v keřích macchie. Pěknej bordel v takové kráse! Před námi se na hřebeni hor tyčí několik stožárů větrných elektráren. Opravdu zde mají svoje opodstatnění!
Po pár kilometrech touto dřinou jsem absolutně hladový. Vynucuji přestávku k jídlu a spořádám něco okolo 30 dkg sušenek. Normálně takovou dávku jím několik měsíců.
V podvečer vidíme konečně západní pobřeží ostrova. Vítr rozfoukává na moři veliké vlny, které jsou zbarveny do běla. Taktéž na nás zákeřně číhá za každou zatáčkou. Jakmile do ní vjedeme, byť i z kopce, jsme nemilosrdně zastavováni. Nestačíme ani přehazovat převody.
Náš směr se stáčí k jihu. Zastavujeme na chvíli u rozbouřeného moře v zátoce Golfe d'Aliso. Je to nespoutaná síla, co se skrývá v moři. Jdu jen na kraj moře, tam co dosahuje voda. Chvilka nepozornosti mě stojí promočené boty.
Pokračujeme dál a něco po šesté večer nacházíme místo ke spánku v olivovníkovém hájku. Jsou zde i korkovníkové duby. Jejich kůre je oloupávána k výrobě korkových zátek jednou za 14 let.
Večeříme. Já ještě čekám na západ slunce. Ještě nikdy jsem neviděl zapadat slunce do moře a to jsem u moře byl několikrát. Po sedmé fotím tento jev. Jarda už spí, a tak přišel o tuto nádheru. Soukám se do spacáku něco před osmou. Usínám hned. Bylo toho dnes až až.
26.9.2001 - středa. Bastia, Macinaggio, Centuri-Port, Nonza: 99,67 km
Budím se kolem sedmé hodiny. Nad námi je zamračeno ale jižním směrem, kam pojedeme, je jasno. Jarda ještě chrní a mě hlad nutí k snídani. Vařím vodu na kafe i pro Jardu. Vím, že ho vůně kafe vzbudí. Je to tak. Snídáme sladkosti. Ještě jsme totiž nikde nestihly nakoupit pečivo.Vítr je poněkud klidnější než včera. Jízda bude pohodovější. Asi kilometr šlapeme do městečka Nonza. Cestou nás míjí několik turistických autobusů. Někdy nechápu, jak se takovej autobus v serpentinách vůbec vytočí.
Za Nonzou sjíždíme na pár kilometrů do vnitrozemí. Míjíme vinohrady místních pěstitelů, kteří zde pravděpodobně nechávají víno uzrávat, protože vůně vína je všudypřítomná. Kolem poledního jsme v Sant Florent. Jarda kupuje pohlednice a konečně i pečivo a já vyměňuju v exchange office starou tisícišilinkovku, kterou jsem za 1550 korun koupil od kolegyně. Dostávám za ni 473 franků.
Jelikož je docela pařák, navrhuji vyhledat pláž, kde si uvaříme oběd a vykoupeme uhřátá těla. Je odsouhlaseno. Nedaleko za Sant Florent je písčitá pláž s nádherně průzračnou vodou. Lidí je zde málo. Převlíkneme se do plavek. Během chvilky vaříme na Varu vodu. Copak asi dnes poobědváme. Vypadá to na instantní svíčkovou s těstovinami. Nic moc!
Kolem druhé odpoledne vyrážíme s úmyslem dojet do I'lle Rouse. Za Sant Florent je pláň z ohořelého lesa. Tyčí se zde jen ohořelé pahýly olivovníku a korkovníkovýho dubu. Stoupáním projíždíme městečko Oletta. Kus za Olettou tuším podezření ze špatnýho směru naší cesty. Taky že ano! Jsme jinde! Silnice do I'lle Rouse je zkrátka jinde. No nic. Vracet se nebudeme. Prubneme trochu vnitrozemí.
Volíme směr Murato. Cesta je pořád do kopce. Už nějakých 20 km. Jarda jede na můj vkus v průměru asi o 3 km rychleji. Namáhá mě to, ale stačím. Akorát z toho více hladovím. Po 30 km od Sant Florent jsme na "střeše" této silnice. Před námi je asi 30 km sjezd serpentinami do Ponte Leccia. Vnitrozemí Korsiky vypadá úplně jinak než přímoří. Vesničky jsou zde nalepeny v kopcích jako vlaštovčí hnízda a jsou úzké a klikaté. Kolikrát chybí svodidlo nebo zábradlí. Svačím opět asi 30 dkg sušenek. Tady v kopcích je dost chladno. Cestou jsem na sebe navlíkl ještě termotriko, mikinu a větrovku a to jsme od moře vyjeli jen v kraťasech. Podle mapy jsme ve výšce alespoň 750 m nad mořem.
Volíme směr Murato. Cesta je pořád do kopce. Už nějakých 20 km. Jarda jede na můj vkus v průměru asi o 3 km rychleji. Namáhá mě to, ale stačím. Akorát z toho více hladovím. Po 30 km od Sant Florent jsme na "střeše" této silnice. Před námi je asi 30 km sjezd serpentinami do Ponte Leccia. Vnitrozemí Korsiky vypadá úplně jinak než přímoří. Vesničky jsou zde nalepeny v kopcích jako vlaštovčí hnízda a jsou úzké a klikaté. Kolikrát chybí svodidlo nebo zábradlí. Svačím opět asi 30 dkg sušenek. Tady v kopcích je dost chladno. Cestou jsem na sebe navlíkl ještě termotriko, mikinu a větrovku a to jsme od moře vyjeli jen v kraťasech. Podle mapy jsme ve výšce alespoň 750 m nad mořem.Sjíždíme do Ponte Leccia. Musíme být opatrní, protože malá chybička v řízení by mohla znamenat vážnou nehodu. Frčíme si to tak třicítkou abychom něco viděli. Přibržďuju pulzně tak, abych nepřehříval brzdy a ráfek. Je to pohoda. To co jsme šlapali 3 hodiny vzhůru, máme za hodinu sjeto.
V Ponto Leccia jsme po šesté večer. Navštěvujeme "supermarché" a kupujeme sýr, uzeninu a pečivo pro zpestření stravy. Než jsme nakoupili zešeřilo se. Zapínáme blikačky jedouc hledat místo ke spánku. Nedaří se! Je už tma a není vidět od silnice. Spásně nás zachraňuje kemp asi 10 km za Ponto Leccia. Neváháme a zabočujeme. V kempu je jeden stan a žádný recepční. Nevadí. Když někdo bude chtít, tak mu zaplatíme. Hlavně ať nemusíme jet už dál.
Usínáme asi tak v devět. Noc je jasná. Před spánkem koukám do hvězd a jsem nejšťastnější na světě. Nic mi nechybí. Později se vyhupuje i měsíc. Noc je jasná a k ránu je ledová. Odhaduju, že v pět hodin ráno je asi 7 stupňů nad nulou. Už aby svítilo slunce do spacáku! Už abych si dal horkej čaj!
27.9.2001 - čtvrtek. Ponte Leccia, Corte, Castirla, Calacuccia, Casamoccioli, Col de Vergio: 79,59 km
Jen jak vykoukne slunce, polozmrzlej se chopím Varu a vody na čaj. Jen se divím, že voda není zmrzlá. Taková zima na slunečním ostrově. Jarda je na tom stejně. Fakt, že vařím čaj vítá vřeleji, než je voda v ešusu. Držím se hrnku s horkým čajem jako svátosti a pomalinku roztávám. Jakmile je sluníčko výš, končí problémy s chladem. Sbalíme spacák a zbytek věcí a razíme do Corte.
Silnice do Corte je poněkud frekventovanější, ale není to tak hrozný. Paralelně se silnicí vede i úzkokolejná železnice, která postupně vystoupá vysoko nad nás. Vidíme ji po levoboku zařízlou v serpentinech. Jednou vede po mostě a jednou tunelem.Do Corte se nejede špatně. Dokonce se zde buduje i nová pravděpodobně rychlejší silnice. Tak za rok to zde bude frkot. My zatím musíme občas nějakou tu serpentinu zdolat.
V Corte jsme kolem desáté. Jarda sáhodlouze a úspěšně sehnal známky na pohlednice. Píšeme tedy pohledy a posíláme je odtud. Máme pohlednice koupené v Sant Florent, na kterých je třeba Bastia a posíláme je z Corte. Ironie, ne? Koupíme zde i dva bochníky místního chleba z bílýho těsta. Stěží je narvu do brašen.
Míříme do Sant Michelle. Je to pěknej krpál, ale naštěstí ne tak dlouhej. Kousek za Sant Michelle sjíždíme to, co jsme nastoupali z Corte do Castrili. Odtud už jen vzhůru.
Vjíždíme do údolí řeky Golo. Cesta vede vzhůru nádhernými skalisky. Vlevo hluboké údolí Golo a vpravo skály. Je to to tu moc pěkný. Jen ten kopec by nemusel být tak dlouhej. Stoupáme už asi 25 km, když se ocitáme u přehrady u městečka Calacuccia. Přejíždíme hráz přehrady a po vyhlídce z hráze vaříme na břehu přehrady konečně oběd. Jsem docela K. O. Jarda je na tom o něco líp. Nejraději bych přespal už zde. Není zde však příhodný terén ke spánku a jsou zde polodivoká prasátka a býčci. Ti by nás přes noc asi sežrali.
Stoupáme tedy dál do Col de Vergio. Silnice se klikatí a za každou kličkou se jede do kopce. Stále, stále. Občas se zastavíme a pozorujeme prasátka. Jsou pěkně rozmlsaný. Jen jak někdo sáhne do brašny, už tam má prasečí rypák. Vepříci nepředstavují nebezpečí útoku. Jen je třeba dát pozor na ně na silnici kvůli kolizi.
Stoupáme už něco přes 50 km. Kromě masivu Cinto vidím i všechny svatý. V podvečer zastavujeme na něčem, co se podobá kempu. Dál nejedu. Zde jsme dík oplocení v bezpečí před žravými prasaty a rohatými býčky. Kousek odtud je hotýlek a sjezdovka, což naznačuje všemu, že zde v zimě je sníh a zimní zábava.
Po večeři dostávám pocit, že se zatahuje a Jardu přesvědčuju ke stavbě stanu. Stavíme tedy stan (za dobu našeho pobytu na Korsice poprvé a naposledy). V noci sice nepršelo, ale byla taková zima, že jsem vděčnej za postavenej stan. Klepu kosu celou noc.
28.9.2001 - pátek. Col de Vergio, Porto, Cargese: 75,06 km
Ráno spěchám k vařiči. První životně důležitý úkol je uvařit čaj a roztát. Chápu se tohoto úkolu zase já, protože Jarda je spáč. Slunce pomaličku rozehřívá ráno a my si přesedáváme tam, kam zrovna svítí. Stejně tak i stan stavíme do slunce, aby uschnul.Zbývá nám asi kilometr do sedla. Jsme tam za chvilku. Potkáváme v sedle českou cestovku. Ani se nemusíme představovat a jsme odhaleni. Naše kola a bágly jsou viditelně české výroby. Dáváme se do řeči a kupujeme 2 plechovky piva. Alespoň po obědě bude něco dobrýho k pití.
Porozhlídneme se po okolí. Cedule ukazuje výšku 1467 metrů nad mořem. Je to v podstatě nejvyšší místo, kam jsem se kdy dostal s kolem. Zahajujeme sjezd do Porta. Projíždíme borovým lesem. Je zde docela zima hlavně na prstíky. I uvítal bych zimní rukavice. S klesající nadmořskou výškou se naštěstí otepluje. Otevírají se další horské scenerie, podbarvené mořem v pozadí. Je to to tu moc pěkný. To co jsme včera šlapali vzhůru, dnes vlastně sjíždíme. Sjíždíme do bodu nula a kolem poledního jsme v Portu.
Porto je snad jedno z neromantičtějších měst, které jsem na naší cestě potkali. Je postaveni v zátoce, kde se do moře vlévá stejnojmenná řeka Porto. Pláž je oblázková a moře křišťálově čisté. Skalní útvary mají charakteristickou žlutě oranžovou barvu.Svlíkáme se do plavek. Plánovaná zastávka je na dvě hodiny. Koupeme se a vaříme oběd. Sledujeme dění kolem. Turistů je málo a je zde nádherný klid. Vegetíme. K obědu je gulášek instantní a po obědě pivo zakoupené v Col de Vergio.
Ani se nám odtud moc nechce. Jsme v nulové nadmořské výšce a tušíme stoupání. Je to tak! Do dalšího sedla Col de Lava je to 500 výškových metrů a deset kilometrů trasy. Udělalo se vedro a cestování začíná být namáhavý. Stále jsou kolem skály s klasickou barvou oranžově žlutou. Turistický ruch je zde živější a z dálek je slyšet troubení autobusů vjíždějících do nepřehledných serpentin. Pro spoustu turistů jsme atrakcí i my. Udiveně sledují naše naložený kola a nás, jak nám to hezky šlape.
K večeru kupujeme v Cargese 2 litry vína za 11 franků a kousek za městem si steleme na pláži. Na tento okamžik jsem se těšil snad nejvíc: až budu ležet v noci ve spacáku na pláži. Moře kousek ode mne, jasné nebe nade mnou a písek pode mnou. Víno jsme dali na chvíli do moře k vychlazení. Večer ho popíjíme a kecáme o sobě. Moc se Jardou neznáme a víno jazyky rozvazuje. Po pár doušcích vína na sebe práskneme snad vše.
Noc je oproti noci strávené ve vnitrozemí mnohem teplejší. Opojeni vínem usínáme někdy v noci.
29.9.2001 - sobota. Cargese, Ajaccio, Portiglio: 79,59 km
S ránem a s mírnou bolestí hlavy po levným vínu opouštíme pláž směrem ke Cargese. Počasí se kazí a déšť na sebe nenechává dlouho čekat. V poledne, v sedle Col S. Bastiono nás při přípravě oběda zastihuje déšť. Máme co dělat s tím, abychom vše přenesli pod nedalekou stříšku opuštěnýho kiosku. Obědváme pod střechou - alespoň tak. Došla voda a chuť na kafe mě nutí chytat dešťovou vodu do prázdných ešusů. Jenže na jízdu leje hodně a na sběr vody moc málo. Dřív než napršelo jedno deci, déšť ustal. Sjíždíme tedy do Ajaccia.
Kolem třetí odpoledne a po nákupu v "supermarché" jsme na v centru hlavního města Korsiky. V parku probíhá jakási lidová slavnost. Je tam spousta lidí, dětí a mládeže. Chtěl bych najít sochu Napoleona, který se zde narodil. Město je čisté a palmové aleje zdobí hlavní silnice ve městě. Bohužel s podrobnější prohlídky nic nebude, poněvadž zase prší. Schováváme se tedy pod střechu venkovního občerstvení. Stejně tak činí i spousta domorodců. Kola necháváme v dešti, abychom nezabrali moc místa pod střechou. S deštěm se ochladilo alespoň na 13 stupňů. Je pěkná zima. Taková, jaká by byla v tuto dobu i u nás. Jarda dostává depresi a nevěří v lepší počasí. Ujišťuju ho, že u moře nemá déšť v tuto dobu dlouhého trvání. Moc mi nevěří.Po čtvrté je po dešti a my musíme chtě nechtě opustit město. Musíme najít totiž vhodné místo k nocování. Pár kilometrů od centra na nás koukne slunce a rozehřeje nás tak, že si odkládáme větrovky a kalhoty. Míjíme letiště a prakticky po rovině ujedeme ještě asi 25 km, než najdeme plac ke spaní. Ze silnice vidím u pobřeží několik stanů a kol. A hle taky cykloturisti. Tady přespíme.
Při přípravě večeře na mně loudí místní pes něco k snědku. Jsem lakomej. Nedám mu nic už jen proto, protože bych se ho nemusel zbavit. Nad hlavou se nám prohánějí dopravní letadla míříc do Ajaccia na letiště. Z nedaleké stavby rodinného domku nabíráme z kohoutku vodu na kafe. Kafe je ale nějaký hnusný. Vždyť ta voda je taky nějaká divná! Po napití pálí v krku. Raději ji vylijeme.
30.9.2001 - neděle. Portiglio, Sartene, 14 km před Bonifacciem: 93,46 km
Pes, kterýmu jsem nedal včera ani kůrku chleba, si na mě ráno přivedl posilu. Tedy dva psi mně štěkají do spacáku. Mám zadek sevřenej strachem: co když mě chce sežrat! Jsem zalezlej ve spacáku i s hlavou a jen škvírkou sleduju psí nohu jednoho z nich, která je ode mne asi 30 cm. Pročpak taky nejdou na Jardu?
Po tomto ataku připravuju snídani a doufám, že se psi už neobjeví. Neobjevili se. Zato ale začalo tak trochu pršet. Rychle navlíkám větrovku. Naštěstí mám vše už v brašnách. To se nedá říct o Jardovi. Ten má vše pro změnu venku. Přetahuje přes sebe alespoň stan. Ostatek nechává na pospas kapkám deště. Je z toho totálně zdeptanej.
Po této malé přeháňce nás ničí prudké stoupání. Nejlehčí převod to sotva jistí. To je snad 20%! Jardovi to dnes nějak nešlape. Svádí to na depresi a nechává se v tomto stavu vyfotit. Doufám v jeho dobré zdraví. Slunce pomaličku svítí stále víc a je parno. Projíždíme někde vnitrozemím k Bonifacciu. U cesty potkáme občas nějakýho místního nimroda. Však marně přemýšlím, co že to zde střílej. Snad ne turisty na kolech! Naštěstí ne.Tradičně si vaříme oběd na pláži. Nyní někde u Olmeta. Vše co máme mokrý, sušíme na kamenech na pláži. Vypadá to tady jako velká sušárna. Moře je zde nádherně čistý a průzračný. Vegetíme tady do dvou hodin odpoledne.
Za další dvě hodinky jsme v Proprianu. Odtud nás čeká cesta bez moře do Bonifaccia. Jelikož je vedro, věnujeme ještě hodinu koupání i zde.
Opouštíme definitivně západní pobřeží a míříme do Sartene. Sartene je označováno za nejkorsičtější město Korsiky, za město vendety - krevní msty. Narodila se zde Napoleonova matka Letizia Ramolino. Město opravdu působí vážným dojmem. Úzké a snad věčně vlhké uličky a domy z šedé žuly dodávájí všemu charakter pirátského města. I domorodí obyvatelé jsou zde jaksi viditelnější. Už při cestě vzhůru do Sartene na nás povzbudivě pokřikovali a tleskali a někteří dokonce i lili vodu na schlazení.
Ze Sartene sjíždíme několik kilometrů z kopce. Jsme daleko od pobřeží a nastává problém se spaním. Ani po šesté hodině večerní nemáme plac ke spánku. Pomalu se šeří a my sjíždíme písčitou cestou plnou písku k moři. Nakonec bereme zavděk místečku mezi pichlavými keři macchie.
1.10.2001 - pondělí. 14 km před Bonifacciem, Bonifaccio, Porto Vecchio, Solenzara: 86,19 km.
Do Bonifaccia je to už jen 14 km. Dvě hodiny před polednem se ocitáme v Bonifacciu - přístavu. Je zde rušno. Plno turistů si prohlíží nádherná skalní útvary na kterých je postavena druhá část města Bonifaccio - pevnost. Spoustu z nich využívá možnosti projížďky kolem Bonifaccia ve člunu. Bohužel cena 70 franků je pro nás dost vysoká. Sledujeme tedy turistický ruch a fotíme. Je tu nádherně! Po půlhodince osedláváme kola a šlapeme do pevnosti. Tato část města je postavena na 80 m vysokém skalním masívu. Uličky jsou opět uzoučké, tmavé a plné krámků se suvenýry. Navštěvujeme nejjižnější část nejjižnějšího města Francie. Postáváme u středověkých kanónů v dálce rozeznáváme severní pobřeží Sardinie. Hluboko pod námi se prohánějí vyhlídkové čluny s turisty.
Před polednem opouštíme Bonifaccio a stáčíme se zpět k severu směr Bastia. Podle dopravních značek to tam je asi 170 km. V Porto Vecchio obědváme. Odtud vede silnice už jen v mírně zvlněném terénu. Nejvyšší body se pohybují kolem 40 metrů nad mořem. Jedeme docela svižně. Provoz je přijatelný. Občas si všimnu rozjeté želvy. Nejdříve jsem si myslel, že někomu utekla, ale když jsem potkal ještě dvě takové nešťastnice, usoudil jsem, že zde asi někde žijí. Krajina už není tak zajímavá jako před Bonifacciem. Kolem jsou vinice, sady a políčka se sklizenou úrodou. Hory jsou daleko po naší levici.K večeru hledáme místo ke spaní. Chuť na místní víno nás ale žene až za městečko Solenzara. Je zde nádherný kemp. Pláž se zlatým pískem a moře s křišťálově průzračnou vodou. To bereme i za 55 franků. V kempu je jen sporadicky stanů a lidí ještě míň. Steleme si v písku. Je to nádhera. Všímáme si německých turistů. Párek Němců na motorkách. Němka je fakt moc hezká!
S večerem načínáme víno. Probíráme věci různé a když jsou obě jeden a půl litrové lahve prázdné. Jdeme navštívit sousedy z Němec. Netrvá to dlouho a jsme s nimi přátelé. Ona se jmenuje Doris a on má přezdívku Ponny. Přátele přináší ještě soudek s vínem. Po dvou litrech je ze mě anglickej mluvčí jako nikdy. Vzpomínám si na všechny tvary anglický slov v minulém čase a na veškerou gramatiku, kterou jsem kdy bral. Škoda jen, že mysl předbíhá jazyk. Podaří se mi zjistit, kde oba pracují, jak jsou staří, co jsou jejich záliby a podobně. Doris je fakt kus. Nikdy bych jí netipl 30 let. Ptám se jí tedy na to, kdy chce mít děti. V Česku jsou bezdětný třicátnice už nešťastný z toho, že nemaj děti. Poslední dobou jsem taky slýchal cosi o biologických hodinách. Doris je v pohodě. Odpovídá, že možná někdy. Prostě kliďas. V závěru učím Němce něco málo z Českýho jazyka. Například "jéžkovy oči". Jde jim to.
Ráno se probouzím a permoníci kutají v mé hlavě jako o život. Na foťáku je nafoceno 13 nových snímků a já marně přemýšlím, co jsem to vlastně fotil. Bude to překvapení.
2.10.2001 - úterý. Solenzara, Prunete: 54,76 km
Dnes vyrážíme až po obědě. Vzpamatovat se ze včerejší prohýřené noci něco času zabere. Němci jsou v pohodě. Moc toho nevypili. Užíváme si sluníčka a nádhernýho prostředí kolem. Koupeme se a vegetíme. Využíváme též sprchy a WC v kempu.
Ve dvě odpoledne šlapeme dál k severu. Máme asi jeden den náskok. Nemusíme spěchat. Navrhuju udělat si jeden den pauzu a zůstat někde na pláži a slunit se. Návrh je jednomyslně schválen.
Krajina se nemění. Je mírně zvlněná a kolem jsou vinice. Nedaleko Solenzary míjíme vojenské letiště obehnané plotem pod elektrickým napětím. Nad hlavou hučí stíhačky Mirage a na přistávací plochu sedá obří nákladní letadlo. Alespoň nějaká změna po vinicích.
Cestou navštěvujeme jeden z hypermarketů. Hypermarkety jsou všude asi stejný. Nedělá mně problémy cokoliv najít. Zboží je rozestaveno tak, jako v hypermarketu v ČR. Jen za kasou sedí opravdu pěkný prodavačky. Usmívají se na mě. Zdravím je bonžúr. Asi mám velmi dobrou výslovnost a přízvuk. Ani chvilku nepochybují o tom, že nejsem Francouz. Dávají se se mnou do řeči a zde má veškerá konverzace končí. Jen se usmívám a dělám, že všemu rozumím. Někdy mi to opravdu projde.
Chuť na uzeninu mě nutí koupit tenké párečky. V akci přikupuju i konzervu s fazolemi a masem a u východu ještě pečivo. Dva chleby a dvě jeden a půl metrové bagety budou stačit.
Ještě asi 3 km hledáme cestičku k moři. Nacházíme se asi kilometr od moře. Daří se navečer. Tady zůstaneme dvě noci. Je zde takřka všechno. Opuštěný kiosek skýtá střechu pro případ deště. Moře je zde (jak jinak) taky a do hypermarketu je to 3 km po cestě zpět.
3.10.2001 - středa. Odpočinek: 0 km
Tak dnes máme volno! Nevím, jestli to vůbec přežijeme. Nedovedu si představit jeden den nešlapat. Už v poledne se nudíme. Jarda si občas zaběhá po pláži a já si zaplavu. Ráno vběhnou nedaleko na pláž kozy, které se zde živý jakousi trávou. Občas sem přijedou nějací lidi na koupačku. Jeden párek zde hledačkou dokonce hledá kovový předměty v písku na pláži. Celej den jen tak sedíme, ležíme, koukáme a bloumáme. V nedaleké zahradě sbíráme obrovský šišky z piniových borovic. Doluju z nich semínka. Jdou rozlousknout a chutnají zajímavě. Snad nejsou jedovatý! V podvečer Jarda ještě sjíždí pro vínko do obchodu, prý aby se nám líp spalo. Něco pravdy na tom bude. Vezmeme-li v úvahu, že se setmí kolem sedmé a my v osm už ležíme ve spacáku a v půl deváté spíme, máme na spánek skoro deset hodin. Pro někoho, kdo v pracovním dni vstává v pět a a usíná v deset je to až až. Víno nás alespoň trošičku uspí. Jinak se fakt budím kolem čtvrté ráno a nemůžu spát.
4.10.2001 - čtvrtek. Prunete, Crocetta, Plage de Pieneto: 41,70 km
Jednotvárnou krajinou pokračujeme k severu. Bastia je před námi jen asi 70 km. Je to otázka jednoho dne, dojet k cíli. Ale proč spěchat? Provoz houstne s každým přibývajícím kilometrem. Musíme být opatrnější, než kdykoliv před tím. Některé tahače nás míjejí na centimetry. Vzduchová vlna pak s námi pěkně cloumá.
U obce Crocetta se stáčíme prudce na východ. Účel je jasný: zakotvit na pláži. Míjíme letiště. Pozoruji start letadla. Nikdy jsem to na vlastní oči neviděl, tak mě to zajímá.
Docela brzy odpoledne jsme na pláži. Kolem jsou hotelové komplexy nyní už prázdné. Pláže zde už nejsou tak zlaté a moře není tak průzračné. Moc se mi tu nelíbí. Spoustu lidí zde venčí psy a pár psů zde pobíhá i volně. Dělá mi to trochu starosti. Po předchozí zkušenosti se psy za Ajacciem, jsem opatrnej. Jarda má ze psů ještě větší respekt než já a přenáší to na mě.Kolem šesté večer připlouvá nákladní loď. Skupina asi tří lidí na člunu ji ukotvují přibližně kilometr od pobřeží. Sledujeme to se zájmem, ale nevíme proč vlastně kotví zde. Za hodinu je nákladní loď ukotvena na obrovských bójích. K večeru je na lodi vidět jen palubní osvětlení.
K večeři vaříme zbytky instantních zásob. Máme slepičí polívku s boloňskou omáčkou. Chutná to zajímavě, ale hlad je hlad.
Na noc jsem zalezlej ve spacáku i s hlavou. Psi se kolem prohánějí jako nic. Pravděpodobně jsou ale zvyklí na turisty. Nevšímají si nás.
Kolem jedenácté v noci odplouvá nákladní loď. Tohle vím už jen z Jardova vyprávění, protože jsem spal.
5.10.2001 - pátek. Plage de Pieneto, Bastia, Miomo: 28,80 km
Ráno vařím opět ze zbytků, a tak pro změnu máme zeleninovou polívku s boloňskou omáčkou. Nu což! Pečivem se vše napraví.
Pokračujeme cestou mezi mořským pobřežím a lagunou Etang de Biguglia. Silnice bez provozu vede rekreačními komplexy. Cestu lemují mimo stromů občas i pomníčky obětí dopravních nehod. Na Korsice je jich poměrně dost. Je to smutný pohled. Po 20 kilometrech se napojujeme zpět na hlavní silnici v Bastii. Provoz je zde neuvěřitelnej. Jedeme kolem pobřeží, přičemž narážíme na tunel se značkou zákaz vjezdu cyklistům. Tunel je podle popisu jeden kilometr dlouhej. Jarda navrhuje projet a můj rozum velí ne. Po chvilce váhání tlačíme kola po schodech nad tunel směrem do centra Bastie. Šlo to poměrně snadno. Za nedlouho se řadíme do provozu v centru. Je to dobrodružství. Tu předjíždíme autobusy, tu zase nás předjíždí něco úplně jinýho. Musíme být opatrní ale zároveň trochu průbojní. Najednou jsem z ničeho nic na náměstí Sant Sebastian tam, kde jsem před několika dny v osm ráno vyráželi. Kruh se uzavřel.
V infocentru fasujeme plánek Bastie a radu, kde je otevřen nejbližší kemp. Jeden je asi dva kilometry zpět, to znamená překonat tunel, a druhej asi 4 kilometry severně od města v obci Miomo. Volíme druhou variantu - jednoznačně. Cestou kupujeme lodní lístek na zítřejší trajekt na kontinent. Je to fajn, protože se dá platit i v německých markách, tudíž odpadá shánění exchange office a poplatek za službu. O kousek dál zastavujeme v obchodním centru pro potraviny. Jelikož pojedeme už jen kousek, kupuju dvě konzervy fazolí s masem a pečivo. Konečně vítaná změna od mixovaných instantních pokrmů.Šlapeme přibližně pět kilometrů severním směrem cestou, kterou už jsme jednou jeli. V Miomo zastavujeme v kempu. Nikdo zde není. Nevadí. Snad se nějakej ten správce ukáže a když ne, ušetříme. Vybalíme si věci, Jarda si pere oblečení na cestu domů, já vařím fazole. Pořád nikde nikdo. Využíváme židliček a stolu zavřeného kempového baru ke kávě. Je to jinej pocit, pít kafe v sedě. Stále nikde nikdo. Několikrát si odběhnu do telefonní budky, zavolat domů a známým o tom, že jsem zdárně u konce. Mezi tím nějakej mlsnej pes, sežral Jardovi sušenky, který nechal neprozíravě na zemi u kol. Utekl s celým balením 200 gramový sušenek. "Hajzl", okomentoval to Jarda. Po té dělám chybu já, protože jsem se šel projít po kempu. Viděl mě nějaký domorodec a vysvětluje mně, že už je fermé, čili zavřeno. Nechci dělat problémy, a tak se přesouváme do vedlejšího kempu. Tato neprozíravost nás stojí v sousedním kempu 76 franků na noc. Byl to nejdražší kemp. Dědek si účtoval kola a stan, kterej jsme ani nechtěli stavět. No nic, alespoň jsme se zbavili posledních franků. Ještě malej zbyteček padl na víno a brambůrky. Nějak se ten konec musí oslavit. Hlavně ale opatrně, protože trajekt vyplouvá v osm třicet. Nesmíme zaspat. Budíček je naplánován na půl sedmou ráno.
6.10.2001 sobota (Miomo, Bastia, Livorno: 19,90 km)
Vstáváme v 6:15. Je tma jako v pytli. Stejně tak činí i mladí němečtí manželé opodál. Za tmy snídáme a balíme věci na kola. Je teplo. Na nedaleké lékárně ukazuje teploměr 20 stupňů.
Do přístavu to máme asi 20 minut cesty. Je lepší mít rezervu. Co kdybychom píchli nebo tak. Pomalinku se rozednívá a my jsme na posledních kilometrech této nádherné dovolené.
V přístavu se už vše šikuje. Bravurně předjíždíme vše co má víc jak 2 kola. Jsme hned u trajektu. Ještě z něj vyjíždí auta, který trajekt přivezl z kontinentu. Sledujeme tu zručnost především řidičů tahačů s návěsem. Netrvá to dlouho a jsme uvnitř trajektu pro změnu my. Chlapík v uniformě Corsica Ferries upevňuje naše kola v podpalubí a my stoupáme po schodech trajektu na palubu.
Z přídě trajektu mlčky sledujeme stoupající opar z ostrova. Je to pár posledních pohledů a fotografií na tu nádheru. Ani se nám odtud nechce.V devět se trajekt rozjíždí a ostrov se pomalinku začíná vzdalovat. Za půl hodiny Korsika mizí za obzorem.
Chladivý vítr nás zahání do podpalubí. Sedíme uvnitř a podřimujeme. Čeká nás 4 hodiny plavby do Livorna. Něco málo před jednou hodinou odpolední vplouváme do přístavu v Livornu. Obdivuju s jakou bravurností se loď vtáčí do přístavu. Tentokrát je počasí nad pevninou lepší než nad mořem. Slunce pálí až hrůza.
Když už jsme konečně unikli davovému šílenství v lodi, hledáme v Livornu obchod s potravinami. Míříme do supermarketu, v kterým jsme byli při našem prvním příjezdu do Livorna. Jenže chyba lávky. Italové poctivě dodržují polední siestu a otevřeno bude až ve čtyři. Hlad nás honí ještě asi hodinu po městě, než konečně narazíme na otevřený obchůdek. Výběr konzerv je v Itálii poněkud slabší. Nakonec padne zavděk nějakej ten sýr, chleba, sušenky. Obědváme v parku. Jsme tak hladoví, že je nám celkem jedno, jestli je kolem nás provoz nebo ne.
Vlak nám odjíždí před osmou večer. Pro jistotu dojíždíme na nádraží v dostatečném předstihu. Domlouvám lístek zpět do Pardubic. Zaměstnanec drah hledá v kompjůtru Pardubice a nemůže je najít. Necháme ho tedy, ať nám vystaví lístek do České Třebové. Tu tam kupodivu má. Chvíli nám trvá, než se dohodneme na příplatku euronight. Nakonec máme lístky v kapse. Přejíždíme na nástupiště a rozkládáme naše bicykly, abychom je mohli uložit do vaků k tomu určených.
Prozíravě nasedáme do vlaku o dvě hodiny dřív. Jednak je ještě světlo a jednak vlak zde začíná jízdu, tudíž nebude problém rozměrný bágle s bicykly naložit. Za hodinku jsme ve Florencii. Je zde přece jenom příjemněji. Kolem je spousta lidí a krásných mladých snědých italek. Čas zde ubíhá určitě rychleji. Dokonce tak rychle, že personál nádraží nestíhá vypisovat odjezdy vlaků na elektronické nástěnné tabuli. Do vlaku dobíháme na poslední chvíli. Běžím napřed, abych našel nejlepší vagón pro uložení rozměrné bagáže. Ale běhám jak šílenej, a vagón, kterej jel minule, dnes nejede. V presu volíme nejbližší vůz. Vše je kupéčkový. V každým kupéčku je asi po dvou až třech lidech. Všichni spí a nevypadají, že by nám místa, na kterých mají svoje nohy, chtěli uvolnit. O vagón dál je volněji. V kupé sedí jeden člověk. Naše zavazadla necháváme v chodbičce. Nikterak nepřekáží. Jen zřízenec prodávající občerstvení, nemohl projet se svým pojízdným bufetem. Překáželo mu Jardovo kolo. I narvali jsme je tedy do kupé. Teď se sem už nikdo nevleze. Spolucestující neprotestuje. Je to totiž čech! Dodnes nevím, proč je na euronight tak velkej příplatek. Cestování v něm je absolutně nepohodlný.
7.10.2001 - neděle. Pardubice, Chrudim, Skuteč: 34 km
Rozlámenej se budím někde před Vídní. Je brzy ráno. Počasí je podzimní. Vítr fouká a stromy jsou obaleny zlatavým listím.Ve Vídni přesedáme na eurocity. Jsme kousek od domova. Snídáme ve vlaku. Přímo se cpeme! Odtud už cestuje i několik Čechů. Už je to skoro jako doma. Za hodinu nás kontrolují pohraničáři a za další půlhodinu jsme v Břeclavi. Přepřahují zde lokomotivu a já mám čas koupit na nástupišti v bufetu dvě piva. Jaká změna v pitným režimu!
Dospávám to, co jsem nenaspal v euronight. Jde to stěží. Přemýšlím, jestli z Pardubic pojedu do Skutče po svých, nebo se nechám svézt.
V Pardubicích jsme po druhé hodině odpolední. Volím vlastní osu k přepravě domů. Jarda taky. Kola složíme v půlhodince a rozjíždíme se k domovu. Jarda jede do Ronova nad Doubravou a já do Skutče. Máme to oba přibližně stejně daleko. Snad poslední kilometry dojedeme ve zdraví.
Tak tedy končí naše putování po Korsice. Můj sen se naplnil a já jsem neskonale šťasten. Ve čtyři hodiny odpolední odemykám svůj byt. Těším se na pořádný kafe a na pořádnou koupel. Prostě na všechny ty drobnosti, co domov skýtá. Zase jsem povyrostl (obrazně řečeno - samozřejmě). A příště? Příště někam ještě dál a ještě exotičtěji. Třeba Turecko nebo Maroko. To je ale ve hvězdách!
Závěrem
Korsika je opravdu něco nádhernýho. Pokud máte možnost a nechcete trávit dovolenou opíkáním těla na Istrii v Chorvatsku, rozjeďte se sem. Cesta vlakem je sice dražší, ale bohužel jediná (nepočítaje letedla). Autobusová přeprava je mimo hru.
Edit po 25 letech
Když jsem si tento článek opět po spoustě let přečetl, úplně se ve mně rozhostilo ticho a úžas zárověň. Korsika ve mně zanechala tak hluboký dojem, že i dnes po téměř čtvrtsoletí jsem jí dojatý. Několikrát od té té doby jsem se chtěl na Korsiku znovu vypravit, ale vždycky jsem od toho upustil. Ten zážitek byl pro mě tenkrát fakt tak silný, že dodnes mám strach Korsiku navštívit z jediného důvodu - abych si ten vjem nějak nezkazil.