Cyklotoulky v Norsku

Nemohl jsem prostě odmítnout nabídku, kterou mně učinil můj kolega Michal, navštívit Norsko. Sever mně sice nikdy moc nepřitahoval, ale alespoň jednou jsem chtěl zkusit něco ze severu. Byla by to taková malá výprava za trolly. V podstatě Michalovi chyběly dvě osoby do počtu k zaplnění rybářské chaty v norském Arviku. Řekl jsem mu, že když do auta naloží mě, Mirka a dvě kola, že jedu. "To není problém", odpověděl.

Sedím v autě a přemýšlím, jaký vlastně Norsko asi je. Vím jen to, že je několikrát větší než Česko. Norové s oblibou tvrdí, že z Osla do Itálie je to stejně daleko jako z Osla k

Nordcapu (to je asi 2700 km). Naše výprava se skládá ze dvou rybářů Milana a Jindřicha, dvou potapěčů Jardy a Michala a dvou cykloturistů mě a Mirka.

Cesta ubíhá relativně dobře. Jen naše auto je totálně přetížené a dálnice okolo Berlína je tak rozbitá, že se dá stěží jet 40 km/h. Asi ve dvě v noci jsme v německém Sassnitzu v přístavu a do odplutí trajektu zbývá asi hodina. Počasí je stejné jako v ČR: jasno a docela teplo. Na trajektu si už tradičně stelu na palubě. Do připlutí do švédského Trelleborgu zbývají asi 4 hodiny. Chci se vyspat.

V osm jsme v Trelleborgu a pokračujeme na sever k městečku Tänas. Je tam přírodní park a potápěči si chtějí udělat v místních jezerech nějaký ten ponor. Já s Mirkem využíváme této přestávky k projížďce na kolech okolo jezer. Sledujeme přitom stáda sobů a švédskou přírodu. Jsme asi 800 metrů nad mořem. Příroda je zde pozdně podzimní. Listy na stromech jsou žluté nebo už vůbec. Oblačnost je černá a vítr studený. K projížďce nám slouží štěrková cesta. Občas se zastavíme k focení. Na jedné lávce přes malou říčku se Mirkovi převrhne kolo a z brašny se mu vykutálí objektiv, který záhy padá do vody. Asi deset minut ho lovíme z ledové vody. Objektiv je naprosto zničen. Smůla!

Tak dnes jsme na zahřátí ujeli jen dvacet km a zítra začneme doopravdy putovat.

Ráno ještě autem přejíždíme Švédsko - Norské hranice do městečka Roros. Pro změnu se zase rybáři chtějí podívat na řeku, kterou táhnou lososy proti proudu, aby se vytřeli. S Mirkem využívám tuto příležitost k osedlání našich kol k 6ti denní cyklotůře do Arviku. Před odjezdem se ještě posilňujeme ohřátými buřty a kolem jedenácté už šlapeme do pedálů. Počasí nám přeje. Je jasno ale chladno. Cesta klesá a nám se jede příjemně. Kola jsou naložena k "prasknutí". Občas musíme pedály "přikrmit" i z kopce. Vedle silnice teče říčka Gula, která umocňuje pocity z jízdy. Provoz je minimální. Jen krajina mně teď připomíná Šumavu. Proto jsem přece nejel až do Norska. To jsem mohl zůstat doma a za měsíc bych toto viděl i u nás na vysočině.

K večeru se počasí začíná kazit. Občas se schováváme před dešťovou přeháňkou. Už mám mokro v botách. Mirek si před dovolenou prozíravě koupil neoprénové boty a je mu hej. Dorážíme do města Storen. Podle mapy jsem čekal město s velikostí města okresního. Prostě si budeme muset zvyknout na to, že je zde vše jaksi menší. I města.

Hledáme silnici do Oppdalu. K našemu nemilému překvapení vede do Oppdalu jen dálnice a tam se na bicyklu nesmí. Jsme z toho rozladěni. Hledáme tedy úkryt pro nocleh. Když takhle jedeme po lesní cestě, která je přes řeku vedle dálnice do Oppdalu, všimne si Mirek toho, že na dálnici je značka konec dálnice. Jsme zachráněni. Zítra se prostě dostaneme za tuto značku a je po problémech.

Stavíme stan, vaříme večeři a usínáme z pocitem, že zítřek je vyřešen.

Už do rána prší. Ještě za deště vylízám ze stanu, abych si připravil snídani. Naštěstí je déšť jen jemný. Oblíkám si zimní boty a nepromokavou bundu. Počasí je opravdu už podzimní. Od pusy jde pára a je sychravo.

Vyrážíme mezi osmou a devátou i za cenu toho, že mokneme. Moc na výběr není. Potraviny jsou rozpočítány na 6 dnů jízdy a jednodenní zdržení by nám citelně mohlo zasáhnout do finančních rezerv.

Celý den v tom hrozném počasí stoupáme. Jedeme pomalinku a každou chvíli vysvlékáme nebo oblékáme nepromokavé oblečení. To podle toho, jestli právě prší, či nikoli. Naštěstí není protivítr a extrémní zima.

Krajina stále připomíná Šumavu nebo vysočinu u nás a já přemýšlím o tom, jestli opravdu nebylo lepší zůstat v ČR a za zlomek ceny této výpravy a jezdit někde doma. Jsem psychicky unaven. Krajina není pro mlhavé počasí vidět a v botách mám už dobrých 50 km mokro. Mirek, který si koupil neoprénové boty, je na tom podstatně lépe.

V Oppdalu máme v nohách už kolem 70 km. Informační dopravní značka nás upozorňuje na odpočívadlo ve vzdálenosti 19 km. To bude jediná možnost pro přespání. Asi za necelé dvě hodiny dojíždíme k odpočívadlu. Je to zde docela fajn: řeka, za ní trať. Romantika. Jen to počasí mě deptá.

Stavíme stan asi deset metrů od řeky. Občas za řekou projede vlak. K večeru přijíždí na odpočívadlo obytné auto. Jsou to další nocležníci. Nevšímají si nás. Jsou to prostě Norové.

Ranní teplotu odhaduji tak na 7 stupňů nad nulou. Při přípravě snídaně mě mrznou prstíky. Ještě že jsem si přibalil zimní rukavice. Na dobu přípravy jídla a sbalení si vložím zimní rukavice pod kalhoty mezi nohy. Jsem si jist, že tam stoprocentně neprochladnou. Těsně před odjezdem jsou rukavice pěkně teploučké a příjemné na ruce.

Stoupáme do výšky asi 1 km nad mořem. Konečně se počasí umoudřuje. Přeháňky, které byly celou noc, jsou už jen velmi zřídka a konečně je také vidět slunce. Viditelnost je relativně dobrá a konečně je možnost obdivovat krajinu. V téhle nadmořské výšce je pěkná zima. Občas profoukne ledový severní vítr a já se nemůžu vynachválit za to, že mám s sebou zimní rukavice, boty a ponožky.

V poledne zastavujeme na odpočívadle, abychom si udělali pauzu a vylezli ne blízký kopec. Z kopce je krásně vidět 15 km vzdálená hora Snohetta, jejíž vrcholek dosahuje výšky 2286 m. n m. Chvíli přemýšlíme o tom, zda-li k hoře nezajedeme a nevystoupíme na ni, ale bohužel vzhledem k docela chladnému počasí a naší turistické vybavenosti, od nápadu upouštíme.

Pěší procházka přišla vhod. Protáhli jsme si i jiné svaly než ty "cyklistické". Odjíždíme tedy směr Dombas. Míjíme několik horských jezer na náhorní plošině. Vítr se stočil proti nám a trochu nám stěžuje jízdu. V oblečení je na slunci teplo a bez něj zase zima. Do Dombasu jedeme asi 6 km z kopce. Chceme koupit nějaký chleba, ale v neděli jsou potraviny zavřeny. Jen caffeterie jsou otevřeny. 300 výškových metrů dělá na teplotě vzduchu rozdíl skoro 5 stupňů. Hned je líp.

Opouštíme Dombas a hledáme místo k přespání. Není to snadné, protože silnice je zařízla ve svahu. Konečně k večeru kousek před vesnicí Lesja odbočujeme do cesty ve svahu a stavíme stan v lesíku kousek od pily, Opět je nedaleko nás trať. Vlak nás párkrát za noc vzbudí.

Po deštivé noci se budíme do zataženého rána. Pokračujeme do sedla za městem Bjorli. Cestou nás ohrožují větrné poryvy. Znenadání zafouká vítr takovou silou, že jsme rádi, že se držíme na silnici.

V Bjorli jdeme koupit do potravin chleba. Je zde draho. Mám tisíc chutí na sladké. Kupuji sušenky, marmeládu a chleba. To vše mě stoji 70 norských korun, to je na naše něco okolo 320 korun. Ještě u obchodu na lavičce se tím vším cpu. Obzvláště sušenky s jahodovou marmeládou jsou lahodné chuti. Připomíná mi to naše vánoční cukroví.

Za Bjorli silnice klesá. Po levici je dravá říčka Rauma se spousty meandry a vodopády. Zastavujeme a u krajnice necháváme kola. Jdeme se podívat na to vše pěkně z blízka. Z dálky je slyšet hučení vodopádů. Řeka si zde za svoji existenci vymlela hluboká koryta. Trávíme zde skoro hodinu prodíráním se stromovím, přeskakováním z kamene na kamen a focením.

Až když jsme nabaženi Raumou, sjíždíme 12 km z kopce směrem k městu Andalsnes. Na jednom z odpočívadel studujeme mapu a zjišťujeme, že jsme asi 15 km od Cesty trollů. Bylo by super, projet cestu trollů. Mirek se na ni moc necítí a nechává rozhodnutí na zítřejší ráno.

Relativně brzy odpoledne (asi kolem páté) táboříme na jednom z nejhezčích místech na našich cestách v Norsku. Rauma je zde už vetší řeka v barvě modrozelené skalice, obtékající jakousi skálu s břízkami. Zrovna pod břízami je perfektní místo ke stanováni. Ze silnice sem není vidět. Než nastane večer, snažím se využít volný čas ke spáchání hygieny. Narozdíl od Mirka ale nemám takovou odvahu, abych celý vlezl do ledové řeky. Umývám si tedy alespoň hlavu. I tak mně pěkně mrzne mozek.

Ráno je v mlze jako v mlíku. Jsme rozhodnuti pro Cestu trollů. Byla by chyba, být zde a neprojet si tyto cesty. Do sedla ve výšce 866 metrů nad mořem to je asi 18 km z toho 6 km serpentinami.

Projíždíme smrkovým lesem. Pro samou mlhu není z krajiny vůbec nic vidět. Jen občas se objeví kus skalního masivu, který nás ujišťuje o jeho velikosti. Po šesti km začínají serpentiny. Na nejlehčí převody stoupáme zvolna vzhůru. Mlha stoupá s námi a z ní vystupuje krajina. V půlce serpentin je konečně vidět údolí, kterým jsme přijeli. Zastavujeme u vodopádu abychom se narovnali a oddechli. Do řeči se s námi dává Němec. Je zde s manželkou a dcerkou autem. Tak trochu nás obdivuje a zároveň závidí naši pohodu a svobodu. Říká, že by se na kole taky vypravil, ale že zrovna musel vzít na dovolenou rodinu. Jeho manželku pravděpodobně nerozumí anglicky, jinak by na jeho řeči již zareagovala.

Kolem jedenácté dopoledne jsme asi kilometr před sedlem. Je zde několik restaurací a stánků se suvenýry. Nedaleko parkoviště je vyhlídka na celou Trollí cestu. Je vidět, že je zde po sezóně: restaurace jsou prázdné a stánků zde funguje jen několik.

Zdržujeme se zde asi hodinu prohlížením stánků a krajiny z vyhlídky, pak pokračujeme kilometr do sedla abychom začali sjíždět opět zpět k moři do přístavu Lyabigda.

Pozvolna klesáme cestou dolů a najednou se z ničeho nic na cestě zastaví liška. Přibržďuji až zastavím a lovím foťák z brašny na řídítkách. Tato liška se pravděpodobně ještě nikdy s člověkem nesetkala. Prohlíží si nás, ale než stihnu připravit foťák k akci, je pryč. Taková škoda!

O několik kilometrů dále se náhodou potkáváme s cykloturistou, který jede opačným směrem. Jen tak letmo se s ním pozdravíme a upozorníme ho na studené počasí nahoře v horách.

V Sylte vidím konečně moře. Je to zvláštní pohled. Moře zde nevypadá jako moře ale jako větší rybník nebo jezero v hlubokém údolí. Posilujeme se zde čerstvě koupeným pečivem a půlkilovým vanilkovým jogurtem.

Posilněni šlapeme do Liabygdy do přístavu. Cestou jsme nuceni projet 3 tunely. Začínáme na nejkratším, který má asi 700 metrů délky a třetí je dlouhý asi 1800 m. Jet tunelem je velmi nepříjemný pocit. Každé projíždějící auto udělá v tunelu takový rámus, že mám pocit, jakoby za námi jel vlak. V posledním tunelu nás dohání míchačka betonu. Užuž se nás chystá předjet, jenže najednou se z protisměru vyřítí osobák. Jen slyším mohutné přibržďování a syčení brzd. Čekám, kdy mně Mirek, který jede za mnou, skočí i s kolem na záda. Naštěstí míchačka ubrzdila. Ještě že jsme osvětleni. Mirek dělá zadní světlo blikačkou a já pro změnu přední. To nás asi zachránilo.

Z Liabygdy přeplouváme za 18 NOR do Strandy. Cena trajektu nám vyráží dech. Michal říkal cosi o pěti norských korunách za trajekt a ne o osmnácti.

Ze Strandy stoupáme desetiprocentním stoupáčkem do sedla. Bohužel sedlo je i rozvodí a je tak nasáklé vodou, že se zde nedá postavit stan. Jedeme tedy ještě několik km, abychom našli místo na spaní. Nakonec stavíme stan kousek od silnice.

Konečně je noc bez deště a ráno pouze mlhavá. Mlha se rychlé zvedá a rozpouští. Na proti našemu stanovišti se z mlhy vynořují pohoří s ledovci se sněhem.

Po snídaní sjíždíme opět k moři do přístavu Vorsneset. Zde za 19 NOR přeplouváme do Magerholm. Pobřežím pokračujeme do přístavu Sulasundet, kde za dalších 25 NOR přeplouváme do Hareid. Je to nejdelší trajekt na této cestě: asi 7 km. Do Arviku je to už asi 40 km. Přejíždíme obloukový most nad fjordem.

Kousek před cílem v Leikangeru zjišťujeme nepříjemnou skutečnost. Cesta, která je v mapě nakreslena kolem pobřeží do Arviku, ve skutečnosti neexistuje. Musíme se vrátit na hlavní silnici a vyšlapat jedno a pak druhé nepříjemné stoupání. V horku šlapeme do prudkého kopce a já v duchu proklínám kartografické úřady. Jak mohli vydat takovou mapu? Cesta se tak protahuje o několik perných km.

Konečně kousek za Gurskenem jsme v posledním sedle. Odtud už jen z kopce do Lrsneset a pak do Arviku a Liset. V Liset jsme kolem čtvrté odpoledne. Zbytek expedice se už slušně zabydlel. Lednice je plná plechovkového piva a jídla. Sprcha s vyhřátou podlahou na nás jakoby čekala a lákala nás do svých útrob.

Chata je opravdu přepychově zařízena: je zde lednička, mrazák, mikrovlnka, sporák, věž, TV, krb, sauna, pračka, sušička, a tak. No úplně to co na svých cestách opravdu nemusím. Teď nás čekají asi 2 dny oddechu, než vyrazíme na další cestu.

Od čtvrtka do neděle se s Mirkem věnujeme aktivnímu odpočinku od kol. Jeden den věnujme túře po okolních fjordech. Při procházkách okolím Arviku sbíráme houby. Křemeňáků je zde spousty a jelikož je v Norsku nikdo nesbírá, dorůstají úctyhodných rozměrů. Na jednom z vrcholků se zapisujeme do vrcholové knihy.

V sobotu se počasí absolutně vyjasnilo. Nebe je jako vymetené a my nejméně dvakrát denně vyjíždíme na moře za rybařením. Kdysi jsem rybařil, tak si to teď trochu zopakuji. Rybolov na moři je tak trochu věda (alespoň v podání našich společníků). Ve výbavě k rybolovu patří mimochodem i echolokátor, který spolehlivě ukazuje kde jsou velké ryby a jak hluboko. Brázdíme člunem po fjordu a jakmile echolokátor zapípá, nahazujeme. Netrvá to dlouho a už táhnu 5 makrel. O několik hodin později vytahuji rybu, která je v mém životě zatím největším úlovkem.

Na potápění se moc necítím, tak že se ani nepokouším. Spíš jen dělám pomocnou ruku potápěčům tím, že je vozím je na moře.

Několikrát do noci sleduji program v norské televizi. Nechápu, proč v norském filmu jsou norské titulky. Nakonec je vše jinak. Norský film není norský ale švédský. Jen švédský jazyk je hodně podobný tomu norskému. Je to jako kdyby u slovenského filmu dali české titulky.

Slavíme Jardovi a Mirkovi narozeniny. No, nejdéle je slavím já: až někdy do dvou do rána. S Milanem sledujeme na jasné obloze polární zář. Je to zde prostě nádherné!

Po čtyřech dnech aktivního odpočinku vyrážíme na moře. Jindřich nás a naše kola převáží na protější břeh člunem. Ušetříme tak nejméně 20 NOR. Počasí je nádherně slunečné a bezvětrné. Po hodině jízdy po pobřeží vidíme v moři hejno asi 30 ti delfínů. Vždy několik z nich vystrčí hřbet nad vodu, aby se nadechli. Sledujeme tu podívanou několik minut. Škoda, že jsou tak daleko od břehu.

Do Voldy přejíždíme trajektem za 22 NOR. Pak stoupáme nezpevněnou cestou hlubokým údolím, abychom se opět přehoupli přes rozvodí. Jsou zde obrovské skály a docela chladno ale zato překrásně. Štíty skal se tyčí několik stovek metrů do výšky.

Přestože je zde jen nezpevněná úzká cesta, zažíváme zde docela čilý ruch, nad kterým kroutí hlavou i místní. Je to však jen pár minut - prostě náhoda. Dnes potřebujeme "zakotvit" někde před Hallesyltem. To se nám podaří asi 4 km před ním. Stavíme stan v hustém smrkovém lese asi 20 m od silnice.

Není nad to, začít den snídaní a sjezdem. Asi 4 km sjíždíme do Hallesyltu na trajekt. Pevně věřím tomu, že v obci najdu bankomat a vyhrabu se z finanční ochablosti. Štěstí přeje. Trajekt je v přístavu a do odplutí zbývá necelá hodina. Bankomat je nedaleko. Používám svou kartu Maestro a s bankomatem komunikuji anglicky. Vše jde jako na drátku. Až na samotný závěr operace na ten, kdy se mají bankovky vytáhnout ze štěrbiny, a strčit do peněženky. Bankovka vyjela nějak málo. Nedá se vytáhnout. Musím jednat rozhodně nebo budu bez peněz. Jemným násilím pootevřu dvířka štěrbiny víc a bankovku vytáhnu. Uf! Je má! Hurá na trajekt!

Na rozdíl od jiných trajektů je tento podstatně dražší. Jedna 20-ti km cesta stojí 90 NOR (t. j. asi 450 Kč.). Za tu cenu je však možné vidět vše, co skrývá tento fjord s anglickým, německým a norským výkladem.

Trajekt vyjíždí na čas. Pluje s námi pomalinku a od stěny ke stěně tak, aby bylo vše vidět. Je to zde fakt nádhera. Zvlášť vodopády pod názvem Sedm sester jsou super. Po hodině plavby vidíme vesničku Geiranger, která jistojistě profituje z turistického ruchu. Po levici vidíme serpentiny, které za hodinu pojedeme.

Stalo se. Šlapeme vzhůru. Čeká nás 18 serpentin v celkové délce 6 km a s převýšením 650 m. (t. j. asi 10% stoupání). Při tak pomalé jízdě je docela teplo. Je bezvětří a jasno. Slunce prostě pálí. Někde v konci druhé třetiny děláme pauzu na vyhlídce. Je zde krásný výhled na kus Geiranger fjordu. Zrovna je vidět i trajekt mířící zpět do Hallesylt.

Po polední se přehupujeme přes sedlo, abychom sjeli zpět k moři do přístavu. Cestou zastavujeme u jezera naobědvat se. Táhnu s sebou dvě půllitrové plechovky piva. Je to sice kilo na víc, ale bodnou. Než ohřejeme oběd, strčím pivo do ledového potoka. Po obědě chlazené pivo chutná. Tiše nám závidí dvojce motorkářů ze Švýcarska.

Odpoledne přeplouváme za 18 NOR do Linge. Tam už to známe z předcházející cesty. Jeli jsme zde před týdnem z Cesty trollů. Musíme opět projet naše známé a nepříjemné tři tunely. Za nimi cestu měníme. Místo do Strandy, tak jako před týdnem, míříme do Stordalu. Ušetříme tak jeden trajekt. Za Strordalem jsou další tunely, které se naštěstí dají obejet. Kuriozitou je jeden z tunelů: je zde nový tunel přes 3 km dlouhý. Nahradil tak starý tunel vedle, který pro změnu nahradil ještě klasickou cestu vedle tohoto starého tunelu. Užuž jsme chtěli jet starým tunelem. Ale vzhledem k tomu, že se v něm nesvítilo a po stranách byly naházeny balvany, volíme okliku po silnici - tedy objížďku objížďky. Ještě že jsme tak učinili, protože starý tunel byl z druhé strany nekompromisně zasypaný.

Ještě v podvečer projíždíme Sjöholt a spíme asi 10 km za ním u silnice.

Ještě 12 km jedeme do městečka Magerholm. Odtud po stejné cestě jako před týdnem až do Liset. Pro mě je to zvláštní pocit, jet takto po stejné cestě v cizí zemi dvakrát. Vždycky, když někde jsem kolmo, občas si říkám, že tudy už nepojedu.

Celou cestu se nemůžu dočkat na poslední 2 stoupání a klesání před Arvikem, které jsem před sedmi dny se skřípáním zubů proklínal.

Tak jako posledně jsme šťastně dorazili na rybářskou chatu. Chlapi jsou na moři a zrovna plují do přístavu. Vidíme je na vodě a oni z vody vidí nás. Na dálku na sebe hulákáme "ahoj!".

To byly poslední metry našeho putování po norských fjordech.

Do odjezdu do ČR zbývají dva dny, které věnujeme odpočinku a úklidu chaty. V sobotu ráno opouštíme Liset a jedeme domů.

Tak jak jsem nechtěl nikdy jet na sever od Česka, tak jsem teď rád, že jsem se rozhoupal a jel. Viděl jsem opravdu úžasnou a nedotčenou přírodu. Lidi jsou na severu sice takový "studení" (oproti například Turkům), ale hodní. Zde na severu je kriminalita minimální. Všude jsou nezamčená kola. Dokonce i sekačka na trávu zůstane na trávníku u baráku přes noc a nikdo ji neukradne.

Cenově je Norsko pro Čecha drahé. Například chleba stojí od 60 do 90 Kč. Trajekty od 15 NOR výše.

Silniční provoz je malý. V Norsku žije něco přes 4 miliony obyvatel, tudíž je zde i málo aut. Norové jsou řidiči ohleduplní (na pár výjimek). Stávalo se, že kolikrát se nás bál předjet kamion. Jel za námi naši rychlostí i několik desítek metrů, aby nás pak mohl bezpečně předjet. Rychle Norové taky nejezdí. Na spoustě místech jsou u silnice snímače rychlostí. Ten, kdo překročí, je nemilosrdně vyfocen a potrestán pokutou.

Počasí je koncem léta už chladné. V horách jsem byl rád za to, že jsem se doma přemluvil a vzal si s sebou i zimní rukavice a teplejší oblečení než obvykle. Jinak bylo počasí relativně příjemné. Den je zde v tuto dobu a na tomto místě asi o dvě hodiny delší než v ČR.

Bylo zde krásně, ale na sever už asi nepojedu. Láká mě Sicílie a Maroko. Takže...